První hodina je na hození ručníku do ringu. Daniel Špinar volí svůj oblíbený ironický retro přístup, který však běží s textem Mikea Bartletta zcela mimoběžně. Ne že by té ironie nebylo zapotřebí: hra si ji za svou kýčovitě idealistickou filozofii, kterak jsou všichni lidé svým každodenním chováním a jednáním nekompromisně odpovědni za stav celé planety a jak tento stav planety potom fatálně ovlivňuje naše privátní životy, zaslouží. Drama se však skládá z krátkých (až kratinkých) výstupů a režisér nemá kromě silového vtipkování téměř žádný čas na jejich pořádné rozehrání a alespoň minimální scelení.
Situace se začne zlepšovat až s výstupy starého Roberta Crannocka (Vladislav Beneš), cynicky "pravdomluvného" zvěstovatele klimatických změn na zemi. Inscenace se zklidní, zvážní a skrze až psychedelickou náladu se konečně začne vylupovat její (byť nikterak originální) téma: jak chod stávající civilizace připomíná skotačení na potápějícím se Titaniku.
Přestávka přijde po sto minutách, po sebevražedném aktu těhotné, "nejcitlivější" Freyi - aby závěrečné dějství bylo zahráno ve zcela jiné atmosféře a na zcela vyprázdněné, "lyricky" bílé scéně: Vážně, Hloubavě, podporujíc tak kýčovitě jímavé finále hry.
Tak rozháranou inscenaci už jsem dlouho neviděl.
Recenze vyšla 10. 4 v Lidových novinách
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme