Mikulka: Oblomov (Divadlo v Dlouhé)

Oblomov jako omalovánka

Oblomov je výborný román. Titulní hrdina je pozoruhodná postava. Na dávnou dejvickou inscenaci mám ty úplně nejlepší vzpomínky. Ale nová divadelní adaptace od Hany Burešové se mi nelíbila. Co nelíbila, příšerně jsem se při jejím sledování otravoval. Důvodů byla celá řada, kdybych měl ale zformulovat ten hlavní, zněl by „ilustrace“. Nebo ještě přesněji "divadelní ilustrace". Je ubíjející sledovat tříhodinové představení, které vám nenabídne o moc víc, než pouhé rozpohybování tezí, které si můžete o přestávce přečíst v programu. Když chybí tajemství, divadelní kouzlo, když se po jevišti nepohybují postavy, které by vy ve vás dokázaly vyvolat (jakýkoli) zájem, je výsledkem zdlouhavé a nevzrušivé doplňování barviček do omalovánky, kterou znáte dávno předem.

Oblomov se zarputilou vytrvalostí ilustruje své dvě základní dvě polohy, nadšení a ochablé zmrtvění. Je zřejmé, v jaké fázi se hrdina zrovna nachází, i jak je to pro jeho okolí i pro něj samotného frustrující, ale málo platné, je to mělká figurka, která nevzbuzuje – ať tak či onak – vlastně žádnou účast, odpor nebo zájem. (Což je obzvláště zlé vzhledem k tomu, že děj není v tomhle díle nijak překotný.) Nic nezachrání ani režijní nápad s kombinací muzeálně působících „realistických“ pasáží (zde nutno přiznat, že starokomicky vtipné scénky na velkou část publika pořád spolehlivě zabírají) s „ozvláštňujícími“ vstupy. I tady je to totiž jen ilustrace, byť v trochu jiném modu: třeba při první Oblomovově výpravě do společnosti, kde jej k jeho vzrůstající hrůze ze všech stran atakuje banální hemžení a útržky módních konverzačních stereotypů. A do třetice. To, že všechna „významná“ sdělení odříkávali herci natvrdo z forbíny přímo do publika, se mi zdá hodně nešťastné, ale vlastně je to v řádu věci: ani stopa nejistoty, na nic nemusíte přijít sami, vše je tu vyloženo hezky přehledně, jako ona příslovečná houska na krámě

Rutinérsky histriónský Michal Isteník jako Oblomov, jemuž se snaživou zaťatostí sekundovala Veronika Lazorčáková coby osudová láska Olga, a taky dvacátá sedmá variace stejné karikované figurky v podání Jana Vondráčka, nebo jen o něco méně křiklavé vykrádání sebe sama v případě Tomáše Turka. Těžko hledat pozitiva, pokud za ně nebudeme považovat pár vtipných replik nebo samotné připomenutí fenoménu „oblomovštiny“ (ale to by snad mělo být východiskem, nikoli cílem). I když, jedno příjemné překvapení se přece jen konalo: alespoň Eva Hacurová vystihla postavu Oblomovovy pozdní opatrovatelky - laskavé a mrtvolně smířené zhmotnění jeho „oblomovštiny“ - přesně s tím potřebným podehráváním a neokázalou dávkou dráždivého tajemství, které inscenace jako celek tak zoufale postrádala.

Více informací o inscenaci zde