Monodramatické představení Glitch Bitch platformy pro současnou experimentální inscenační tvorbu D´Epog, jež prostřednictvím mediální laboratoře chtělo na scéně zkoumat limity demokracie a svobody současné západní společnosti, vzbudilo hlavně nepříjemné otázky. Nejvíce se týkaly uskutečňování podobných experimentů.
Je dobré, aby v monodramatu hrál někdo sice odvážný, leč necharizmatický? Nakolik obhajitelné pro umělecké sdělení jsou výrazové prostředky pro diváky fyzicky či psychicky nepříjemné? Sebekompromitace jako vítězství,“ praví se v anotaci k představení. Jak ale uvěřit performerovi, že vědomě pracuje s estetikou ošklivosti a trapnosti, jestliže se nám jeho projev jeví nechtěně ošklivý a nezáměrně trapný?
¨
Hlavní představitelka je oblečena do nevzhledných punčocháčů, vcelku obstojně a přesvědčivě provádí plavbu na dlaždicích, na rozdíl od diváků se směje svým vtipům, vyzývá je (marně), aby si s ní „dali páku“, a sledujeme ji nejen v reálu, ale hlavně tu na několika nových i starých televizních obrazovkách běží záznamy z jejích tajně natáčených happeningů – v jednom se snaží zazpívat v restauraci lidem, kteří o to nestojí, v jiném zpívá falešně před komisí na konkurzu na muzikál, na dalším – jediném zajímavém a esteticky nosném – skáče do bazénu oblečena do lyžařské kombinézy a ve zpětné videosmyčce zas z hladiny vyskakuje zpět na břeh.
A také videa komentuje. Všechno je možné, vysvětluje divákům, což podle ní záznamy dokázaly. Plavčík v bazénu jí ve skoku do bazénu v mundúru nezabránil a jen koukal, komise muzikálu nic neudělala, jen přihlížela, a proto prý je všechno dovoleno, tvrdí umělkyně. Aby to divákům dokázala ještě lépe, pustí jim do očí rychle blikající bolestně ostré světlo, před nímž se lze bránit leda zavřením očí (nebo odchodem). Ač je scéna dlouhá (a jejím smyslem je ukázat: Vidíte, ani vy neodejdete, i když je vám to nepříjemné, takže všechno je dovoleno), nikdo skutečně neodejde. Anotace k představení praví, že takto herečka polemizuje s adekvátností míry tolerance, kterou si vzájemně prokazujeme. Jenže proč? Odmalička jsem chtěla lidi bavit, řekne také záznam jejího hlasu. A to je kámen úrazu představení, které je převážně nudné. (Velmi vtipné naproti tomu byly její komentáře k videu se záznamem konkurzu.)
Na závěr herečka s pláčem utíká ze sálu a nastane trapné čekání, zda se vrátí, které sami diváci z potřeby věc ukončit uzavřou potleskem a rozejdou se. Na to, aby tvůrkyně dokázala, že je v tomto světě vskutku všechno dovoleno, si přece jen k němu dovolila až příliš málo. Plavčík, komise i my jsme ze slušnosti nejdřív jen koukali (a mysleli si své), posléze jsme však nějaké závěry vyvodili; o demokracii a svobodě západní společnosti to však vypovídá pramálo.
RADEK KRÁLÍK
A plus V – D´Epog: Glitch Bitch. Účinkuje: Janet Prokešová / Režie: Lucia Repašská / Video: Tomáš Pavlacký / Kamera: Tadeáš D. Plch, Barbora Linková / Instalace: Ladislav Mirvald
Je dobré, aby v monodramatu hrál někdo sice odvážný, leč necharizmatický? Nakolik obhajitelné pro umělecké sdělení jsou výrazové prostředky pro diváky fyzicky či psychicky nepříjemné? Sebekompromitace jako vítězství,“ praví se v anotaci k představení. Jak ale uvěřit performerovi, že vědomě pracuje s estetikou ošklivosti a trapnosti, jestliže se nám jeho projev jeví nechtěně ošklivý a nezáměrně trapný?
¨
Hlavní představitelka je oblečena do nevzhledných punčocháčů, vcelku obstojně a přesvědčivě provádí plavbu na dlaždicích, na rozdíl od diváků se směje svým vtipům, vyzývá je (marně), aby si s ní „dali páku“, a sledujeme ji nejen v reálu, ale hlavně tu na několika nových i starých televizních obrazovkách běží záznamy z jejích tajně natáčených happeningů – v jednom se snaží zazpívat v restauraci lidem, kteří o to nestojí, v jiném zpívá falešně před komisí na konkurzu na muzikál, na dalším – jediném zajímavém a esteticky nosném – skáče do bazénu oblečena do lyžařské kombinézy a ve zpětné videosmyčce zas z hladiny vyskakuje zpět na břeh.
A také videa komentuje. Všechno je možné, vysvětluje divákům, což podle ní záznamy dokázaly. Plavčík v bazénu jí ve skoku do bazénu v mundúru nezabránil a jen koukal, komise muzikálu nic neudělala, jen přihlížela, a proto prý je všechno dovoleno, tvrdí umělkyně. Aby to divákům dokázala ještě lépe, pustí jim do očí rychle blikající bolestně ostré světlo, před nímž se lze bránit leda zavřením očí (nebo odchodem). Ač je scéna dlouhá (a jejím smyslem je ukázat: Vidíte, ani vy neodejdete, i když je vám to nepříjemné, takže všechno je dovoleno), nikdo skutečně neodejde. Anotace k představení praví, že takto herečka polemizuje s adekvátností míry tolerance, kterou si vzájemně prokazujeme. Jenže proč? Odmalička jsem chtěla lidi bavit, řekne také záznam jejího hlasu. A to je kámen úrazu představení, které je převážně nudné. (Velmi vtipné naproti tomu byly její komentáře k videu se záznamem konkurzu.)
Na závěr herečka s pláčem utíká ze sálu a nastane trapné čekání, zda se vrátí, které sami diváci z potřeby věc ukončit uzavřou potleskem a rozejdou se. Na to, aby tvůrkyně dokázala, že je v tomto světě vskutku všechno dovoleno, si přece jen k němu dovolila až příliš málo. Plavčík, komise i my jsme ze slušnosti nejdřív jen koukali (a mysleli si své), posléze jsme však nějaké závěry vyvodili; o demokracii a svobodě západní společnosti to však vypovídá pramálo.
RADEK KRÁLÍK
A plus V – D´Epog: Glitch Bitch. Účinkuje: Janet Prokešová / Režie: Lucia Repašská / Video: Tomáš Pavlacký / Kamera: Tadeáš D. Plch, Barbora Linková / Instalace: Ladislav Mirvald
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme