Mikulka: Naši furianti (Depresivní děti touží po penězích - Venuše ve Švehlovce)

#hatefull

Naši furianti jsou v pojetí Depresivních dětí hluboce rozporná inscenace. A to jak divadelně - střídají se tu skvělé momenty s pasážemi dosti hluchými - tak svým celkovým vyzněním. Záměrem je sdělovat nepříjemné pravdy o stavu současné české společnosti: ostře, s groteskní nadsázkou, s důrazem na ohavnosti všeho druhu a navíc s trochu zoufalým humorem. Cíle je bezpochyby dosaženo, inscenace je to na domácí divadelní poměry nezvykle ostrá a důsledná. Klíčová otázka ovšem zní, zdali to samo o sobě stačí – de facto totiž zůstává u výčtu ohavností.



Je to obecnější problém: jak vystihnout ty nejodpudivější proudy v české společnosti a přitom se nenechat strhnout jednotlivostmi, jak odlišit páchnoucí pěnu dní od zkaženého jádra? Jakub Čermák a spol. na to jdou skrze vršení odpudivých obrazů „z venkovského života“, plných rasismu, xenofobie, zaprděně nenávistného buranství - bez konce a bez východiska. Ty pak doplňují statistickými údaji, dokumentujícími (vesměs) špatný stav české společnosti skrze čísla a procenta. Potíž je v tom, že se to moc nespojuje. Představení navzdory řadě silných postřehů a zábavných jedovatostí vyznívá jen jako další díl oblíbeného seriálu „posmíváme se těm, s nimiž nesouhlasíme.“

Skutečnou silou téhle drastické variace na motivy vcelku vlídně sebekritické klasiky je tak spíše její divadelní stránka. Především ochota zajít v ohavnostech až do krajnosti, kombinovaná s řadou bizarně poetických scén. Pro mě osobně byl vrcholem začátek druhé poloviny představení, ve kterém za zvuků Vltavy zaplavil jeviště zástup postav s obličeji zakrytými (stejnými) fotografiemi laskavě zamyšleného Miroslava Donutila - a postupně začaly padat neobyčejně cynické „hádanky“ na témata typu Havel, Palach nebo Horáková. Byl to jeden z mála výjevů, který se neopíral do žádné konkrétní špatnosti, a možná i díky tomu dokázal sdělit pomocí divadelního obrazu cosi víc, než jen trochu standardní znechucení z toho, jak se chovají a co si myslí spoluobčané, s nimiž my sami (ani v hledišti ani na jevišti) nemáme zcela jistě a zcela bezpečně vůbec nic společného.

více informací o inscenaci tady

recenze vyšla v Divadelních novinách 9/2016 (k přečtení zde)

foto Facebook