Mikulka: Kiosk 2017

Kiosk je fajn. Ale nesahejte na mě, prosím pěkně

Loni jsem si - coby nováček - žilinský festival Kiosk okouzleně užíval. Svéráznost téhle echt alternativní akce byla zbrusu nová a Žilina tajemně nepřehledná; spokojeně jsem se ztrácel a bonusově ze sebe udělal pitomce, který hned první den ztratí klíče od ubytovny a nemá kde spát. Letos už jsem přijel do známého, takže mě moc nerozhodilo ani když jsem od hlavního nádraží odjel městským autobusem na opačnou stranu (ono je to komplikované, stylový vlak jezdí do zastávky Záriečie jen zřídka, zato autobusů je moc a ty správné linky odjíždějí oběma směry).

Mimochodem, když jsem odhalil omyl, čekal jsem na spoj v opačném směru na jakémsi dálničním obchvatu, naprosto nepřípadně pojmenovaném „náměstí“, (docela by mě zajímalo, na základě čeho, nevšiml jsem si ani jediného znaku, který si člověk s tímto urbánním útvarem obvykle spojuje). Ale to jen tak na okraj, jinak vše probíhalo hladce. A v divadelní kavárně byl panák borovičky za Euro, bylo mi úplně líto, že jí nemám rád. Ani horko nebylo letos tak strašné, ze saunovitých zážitků z přehřátých a vydýchaných sálů zůstaly jen hrdinské vzpomínky, kterými jsem se snažil ohromovat kolegyni Veroniku. Ta byla v Žilině poprvé, a navíc je hodná, takže se při vyprávění podobných historek tváří zaujatě, i když je už slyší bůhvípokolikáté.

Co se týče divadla, bylo to letos, stejně jako loni, v Záriečí tak napůl. Což je pro (jakýkoli) festival velmi slušné skóre. Pracovní hypotéza praví, že je každý rok nutné navštívit pár tanečních inscenací, u kterých zhruba po pěti minutách nabudete dojmu, že jste viděli vše podstatné, a tu zbylou třičtvrtěhodinku dokoukáte v milosrdném polospánku. Pak se mrknete do programu, abyste zjistili, o čem to bylo, a přečtete si cosi o hledání sebe sama, prozkoumávání možností, popřípadě o zabydlování prostoru. Mimochodem, tyhle anotace jsou opravdu svébytným úkazem, pokud se s nimi seznámíte předem, je zapotřebí koňská dávka nadšení, abyste se od návštěvy doporučovaného představení nenechali odradit.

Tak, a na závěr krátké hejtovací sekce ještě letmá zmínka o výrazné linii letošní festivalové dramaturgie, participativním divadle. Jinými slovy: přijdete do sálu, tam na vás někdo hodně upocený sahá, tahá vás na jeviště, vyzývá vás k tomu, abyste se stali součástí celku nebo se zapojili do rituálu a tváří se k tomu smrtelně vážně. Přičemž vy samozřejmě musíte zůstat sami sebou, to je jasné. Imperativ „zůstat sám sebou“ jsem se v takových případech snažil naplnit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí: na nikoho jsem nesahal, tvářil jsem se co nejprotivněji, aby pokud možno nikdo nesahal na mě, odmítal jsem se nechat kýmkoli kamkoli vytáhnout a když bylo nejhůř, bral jsem zbaběle nohy na ramena, rituál nerituál. Překvapivě početná skupina diváků si nicméně tyhle vespolné radovánky viditelně užívala, budiž jim tedy ze srdce přány. Tedy pokud mě nenutí, abych se jich zúčastnil i já.

Stanica - hlavní budova

A teď tedy to podstatné a hezké: v Žilině byla k vidění řada pozoruhodných kousků, představujících, předpokládám, docela reprezentativní vzorek hemžení na slovenské alternativní scéně. A vůbec  není marné, že se tu vedle sebe v docela přirozeně působící symbióze ocitli nastupující hardcoroví alternativci se zasloužilými hvězdami bratislavského národního divadla. Zato organizátory a publikum má Kiosk příšerně mladé, jeden si tam připadá úplně nepatřičně. Ale to jen tak na okraj.

Letošnímu ročníku udávaly tón inscenace, pohybující se na samých hranicích divadla. Výše zmínění matadoři (konkrétně Rastislav Ballek s Robertem Rothem) uvedli výtvarnou a zvukovou instalací Princípy newspeaku na orwellovské motivy, napůl výtvarná a taky hodně hudební byla i nejpovedenější inscenace celého festivalu (alespoň podle mě) Stopy v pamäti, kterou přivezla skupina Odivo. Oběma představením nepochybně pomohl majestátní světlý prostor Nové synagógy s vysokou mělkou klenbou, galerií a téměř chrámovou akustikou. V synagóze, která je pro divadelní představení využívána jen příležitostně, se hrálo už loni, ale to bylo ještě napůl na staveništi - letos už vše vyhlíželo dokončeně, včetně elegantní kavárny. V každém případě, Nová synagóga je objekt, na který může být Stanica (která rekonstrukci zajistila), místní židovská obec (které budova patří) i celá Žilina pyšná.

Nová synagóga (foto Peter Snadík)

Výrazně, i když úplně jinak, pomáhal prostor v případě inscenace Zvuk auly. Ta se prozměnu odehrávala v obrovské, typicky osmdesátkové zasedačce Městského úřadu, předtím aule místní univerzity a ještě předtím útulku různých komunisticko-konferenčních radovánek (pro ty byla ostatně vybudovaná). Bizarní pseudooperní rozprava nad stavem současného slovenského školství a obecněji i nad stavem dnešní mládeže díky tomu nabrala zároveň i rysy surreálného socialistické retra. Site-specific divadlo par exellence, i když touto nálepkou nikdo kupodivu neoperoval. (Hraje se to postupně v různých aulách slovenských univerzit, kdo chce vědět více, může se podívat sem.)

A závěrem letmá zmínka o představeních dvou renomovaných souborů. Brněnské HaDivadlo přivezlo do Žiliny Ice Pøz, projekt ze své série scénických úletů (nestíhám to sledovat soustavně, ale zdá se, že se v této linii v Brně dějou věci), bratislavští matadoři slovenské alternativy Debris Company nabídli Únos Európy. V obou případech se docela svérázným způsobem hrálo o stavu současného světa: HaDi na to šli přes osobní historii, Debris Company nasadili jedovatě ironický pohybový kabaret. V obou případech bylo nutné dolovat významy či dokonce sdělení ukryté v nepřehledných mlhovinách ironického vtipkování, nejrůznějších zastíracích manévrů, ba i zálibně absurdního blábolelní. Přiznám se, že mě tenhle typ politického divadla docela baví a zdá se mi konec konců i účinnější, než když se divadelníci s planoucím zrakem a srdcem na dlani pustí do kázání. I když je to hodně nejistá půda. Navíc v případě Ice Pøz nebyla „politka“ na prvním místě (tedy odhaduji), zastiňovaly ji třeba legrační fotografie opilého soba zaklíněného do jabloně nebo debaty o tom, jestli je Martin tady s námi (přítomný Martin trval na tom, že není) nebo má dole v kavárně rande s Vandou (což ukazovala online projekce). V Únosu Evropy se sice občas zmínili uprchlíci, mnohem podrobněji se ale probíralo - vedle dlouhé řady dalších nehorázností - třeba to, jestli se dnes víc o trtkání mluví, než se doopravdy trtká a naopak. Hrál k tomu zcela seriózní smyčcový kvartet.

Divadelní sál S2 (pod dálničním přivaděčem)

Pokud někdo přesto toužil po politickém sdělení ve stylu „in yer face“, mohl si napravit chuť alespoň na poslední chvíli, na queer produkci Mušnula. Potetovaný performer navlečený v síťovaných punčochách, ve střevíčcích a v ženských šatech zazpíval cosi od Mariky Gombitové a pak se posmíval slovenským nacionalistům v čele s banskobystrickým županem Kotlebou, dožadujícím se (mimo jiné) opravdových chlapů. Bylo to odpudivě zábavné, ale stejně, vždycky mám v takovýchto momentech pocit, že by se něco na tenhle způsob mělo objevovat spíš v televizi JOJ, protože na akcích typu Kiosk to není žádná provokace, spíš jen takové milé hlazení srozuměného publika po srsti. No ale možná že Mušnulu v JOJce nechtěli, co já vím, neptal jsem se. (V celé kráse je Mušnula k vidění tady).

***

Takže závěrem. Jako celek byl (už desátý) Kiosk velmi fajn, ani nemluvě o tom, že si jeden kromě zmapování slovenského divného divadla udělá touto cestou docela chuť na úplně normální měšťácké interpretační divadlo s oponou a s příběhem. No, a pokud byste si chtěli o těch povedených festivalových inscenacích přečíst něco podrobnějšího, ve vší skormnosti doporučuji Svět a divadlo č. 5, vyjde někdy v říjnu.

festivalové stránky jsou zde
o vybraných inscenacích budu psát ve Světě a divadlo
O festivalu jsem hovořil v pořadu Mozaika na ČRo Vltava (k poslechu zde mezi 15:01 - 27:09)