Příběh Fasbinderova filmu Strach jíst duše z roku 1974 o stárnoucí uklízečce, která se zamiluje do marockého gastarbeitera Aliho, mladšího o dvacet let, vezme si ho a společně následně vzdorují předsudkům a nenávisti svého okolí (včetně jejích dětí), pro které je takový vztah nepřijatelný, je nejen jímavý, ale také silný a nadčasový. Nelze přehlédnout, že popis závistí a xenofobií prosyceného světa jako by se inspiroval jevy pozorovatelnými v naší aktuální současnosti.
Obdobnou tematiku kritiky rasismu a xenofobie zpracovávala třeba hra současného německého autora Philippa Löhleho Nejsme barbaři, s níž nedávno na Palm Off festu hostovalo budapešťské Divadlo Józsefa Katony, a lze konstatovat, že Fassbinder se s tématem vypořádal daleko přesvědčivěji a komplexněji.
Co však na divadelní verzi Strach jíst duši v provedení brněnské Reduty skřípe, je rozjívenost Fričovy režie. Barevná kabaretní stylizace je sice často zábavná, ale zároveň iritující, protože jde naprosto proti duchu tragického příběhu existenciálně laděné předlohy. Ano, nápad převléci stárnoucí naivně zamilovanou hrdinku do kostýmu Sněhurky je originální a působivý, postava Emmi v podání Ivany Hloužkové je dojemná a výborná. Ale stejně se nelze zbavit pocitu, že všechna jevištní pozlátka, srandičky, popkulturní odkazy, tu Vinnetou, tu zlatá mužná kombinéza, tu erotické tance mužů u tyče ve vycpaných slipech, joysticky místo penisů atd., mají jediný laciný účel – snadno zabavit diváka a odlákat tím jeho pozornost od vážného sociálněkritického tématu, aby mu sousto nepříjemných skutečností, které se ho týkají, bezbolestně sklouzlo do krku. Pražské festivalové publikum tuto stravitelnost ocenilo a nadšeně aplaudovalo.
RADEK KRÁLÍK
 |
| foto Facebook NDB |
Obdobnou tematiku kritiky rasismu a xenofobie zpracovávala třeba hra současného německého autora Philippa Löhleho Nejsme barbaři, s níž nedávno na Palm Off festu hostovalo budapešťské Divadlo Józsefa Katony, a lze konstatovat, že Fassbinder se s tématem vypořádal daleko přesvědčivěji a komplexněji.
Co však na divadelní verzi Strach jíst duši v provedení brněnské Reduty skřípe, je rozjívenost Fričovy režie. Barevná kabaretní stylizace je sice často zábavná, ale zároveň iritující, protože jde naprosto proti duchu tragického příběhu existenciálně laděné předlohy. Ano, nápad převléci stárnoucí naivně zamilovanou hrdinku do kostýmu Sněhurky je originální a působivý, postava Emmi v podání Ivany Hloužkové je dojemná a výborná. Ale stejně se nelze zbavit pocitu, že všechna jevištní pozlátka, srandičky, popkulturní odkazy, tu Vinnetou, tu zlatá mužná kombinéza, tu erotické tance mužů u tyče ve vycpaných slipech, joysticky místo penisů atd., mají jediný laciný účel – snadno zabavit diváka a odlákat tím jeho pozornost od vážného sociálněkritického tématu, aby mu sousto nepříjemných skutečností, které se ho týkají, bezbolestně sklouzlo do krku. Pražské festivalové publikum tuto stravitelnost ocenilo a nadšeně aplaudovalo.
RADEK KRÁLÍK
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme