Škorpil: Nová Atlantida (Národní divadlo - Nová scéna)

Když v roce 2014 připravoval Jiří Adámek pro Novou scénu inscenaci Po sametu, vycházel z rubriky Ivana Lampera, jež vychází na poslední stránce Respektu. Tentokrát, při přípravě Nové Atlandidy, jakoby s dramaturgem Janem Tošovským přelistovali o řadu stránek dopředu, do míst, kde v rámci bloku Fokus:Agenda Respekt uveřejňuje krátké zprávy, citáty a komentáře. V Atlantidě, která je prý složena jen z originálních citací, textů přibylo a (nepřímo) úměrně s tím ubylo akce. Je evidentní, že Adámek tíhne k minimalismu a tak osm herců doplněných o jejich dětské protějšky spíše jen aranžuje do obrazů a uskupení. Do popředí se tak logicky dostávají jednotlivé promluvy, jež zřejmě mají tvořit koláž reflektující naší dobu. Jenže co se tu vlastně říká?
Textu je tolik a působí tak povědomě (pro toho, kdo si alespoň občas pustí televizi nebo radio), že udržet u nich pozornost je dost těžké. Což není výtka vůči hercům, kteří v próze i zpěvu podávají výborné výkony. (Vůbec jakoby se by se v Národním divadle v poslední době množily vynikající výkony v režijně a obsahově slabších inscenacích.) Problém je v dramaturgii. Jiří Adámek, jako autor textu, si – jak sděluje v programu – „Stanovil sám pro sebe jednoduchou větu o čem Nová Atlantida je: a sice že žádné řešení neexistuje.“ Což je tedy krédo krajně nihilistické a jako základ inscenace snad už předem odsouzené k nezdaru. Pokud žádné řešení neexistuje, jsou stejně směšní a nicotní Musk, Trump, Zukerberg, Chomsky i Tokoloniková. Proč je tedy hodinu a půl poslouchat? A proč se pak dočkat neobyčejně kýčovitého finále – děvčátka ze zavázanýma očima, jež na kolenou hledá na stmívající se scéně bonbóny jež zbyly po blábolivém mejdanu dospělých. Řešení neexistuje a ještě ke všemu zanecháváme našim dětem tohle. Vážně? Co s tím? Naskákat při odchodu z divadla hromadně do Vltavy? Nebo jít trochu zmoženě domů? Proč se taky vzrušovat, když je stejně všecko v hajzlu.