Mikulka: Kouzelná země

Odkouzlená země

Kouzelná země není inscenace špatná, jenže zároveň není ani nijak zvlášť strhující. Zpočátku oslní efektními obrazy, je ale zřejmé, že nemá zůstat pouze u wilsonovsky elegantní vizuality: Mikuláškova adaptace Topolova románu Noční práce se dotýká – stejně jako předloha – spousty zásadních a nejednoznačných otázek moderní české historie a češství vůbec. Potíž je v tom, že se to dá sledovat spíš s racionálním uznáním typu „převádět knihu tohoto typu do divadelní podoby je strašně obtížné“, než se skutečným zaujetím. Na některé příčiny se dá poukázat vcelku jednoduše, jiné se nacházejí spíše v obtížně popsatelné oblasti „něco tomu chybí“. Zde v několika bodech zkusím připomenout ty nejsnáze uchopitelné problémy - jakkoli nutně nemusejí být úplně nejzásadnější.



- klišé dokážou být hodně nepříjemná. Zde nejhůř ve výstupech, kdy Johanna Tesařová s „náležitým“ prožitkem předvádí starou cikánskou vědmu. (Mimochodem, v Národním divadle mají pro prefabrikované postavy umouněných a rozcuchaných čarodějnic zřejmě slabost, podobně snaživá a srovnatelně nedůvěryhodná expresivita je vidět třeba u Terezy Marečkové ve Sternenhochovi)

- autorovi se snadno napíše, že postava jménem Polka je úžasný kašpar, který svými drzými řečmi baví celou hospodu a ještě ke všemu je neproniknutelně tajemný. Když to pak má David Prachař předvést na jevišti, zůstane u nepříliš jiskřivé, navíc mnohokrát viděné šklebivé ironie. (Tady mám ovšem dojem, že režisér vyslal herce do bitvy, která se nedala vyhrát)



- klišé mohou být i čistě režisérská: třeba ironické použití banální popové písně v kontrastu s drásavou situací. Popěvek Bylo léto, horké léto sice vnějškově souzní s horkem i se situací po srpnu 68, ale je to trochu laciné. Navíc strašně otřískané (sám Mikulášek tenhle trik - s nevalným účinkem - použil i ve své nedávné bergmanovské inscenaci na Zábradlí)

- lze rozumět snaze dostat do inscenace všechno podstatné. Jenže pak hrozí, že z čehosi původně podstatného zůstane slabý a tím vlastně zbytečný odlesk. Třeba celá linie matky-alkoholičky. V románu tvoří vracející se výjevy opilé matky cosi jako refrén, a jsou tak důležitou součást celkově depresivní atmosféry (samozřejmě se vřazují i do tématu „děti a rodiče“). V inscenaci se objeví krátký popis incidentu, ve kterém matčina opilost způsobí zmrzačení jednoho ze synů, a dál už spíš zůstane u ornamentálně vyhlížejících výjevů, ve kterých je matka stylizovaná do podoby Věry Čáslavské (proč vlastně?).



- když už je na jevišti trampolína, měla by mít nějaký smysl. Letmá zmínka o tajemném přeskakování ohně (kterou chytí nejspíš jen ti, kdo mají román v dobré paměti) a pár neurčitých poskoků trojice polosvlečených dívek zcela jistě nestačí

- simulace rvaček či bitek by se měla v činoherních divadlech zakázat výnosem ministra kultury, a to bez výjimky (spolu s šermováním, na které tady naštěstí nedojde). Ironické použití svítícího meče by tentýž výnos povoloval jen ve zcela výjimečných a dobře odůvodněných případech (tedy nikoli v této inscenaci)



Tolik k několika spíše jednoduchým a konkrétním výhradám. Podstatnější ovšem je to, co se tak snadno uchopit nedá: představení po velmi slibném úvodu stále citelněji ztrácí drajv, chybí mu ono výše zmíněné a obtížně zachytitelné „cosi navíc“ (v čemž se zásadně liší od horečnatě naléhavé literární předlohy). Zároveň však platí, že Mikulášek s Markem Cpinem umí vymyslet vizuálně skutečně působivé výjevy, ať už s využitím poloprůsvitných opon nebo třeba pomocí triku, kdy stylizovaná venkovská hospoda pomalu a v protisvětle sjíždí shora z provaziště. Nebo výjev s černými matkami, svrhávajícími bílé kočárky do orchestřiště. Nebo závěrečnou plavbu dvojice osamělých kluků na pramici, kterou si nelze nespojit s putováním ke smrti. A celou řadu dalších. S několika výjimkami (myslím třeba scénu, ve které se strejcovský venkovský esenbák změní v krutého pohůnka nového režimu) tak v Kouzelné zemi trochu paradoxně platí, že čím méně se „hraje“ a čím více je obrazů, tím je to celé lepší. Odhaduji nicméně, že to asi nebyl tak docela záměr.

Více informací zde
O inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO v pátek 22.2. po osmé hodině 

Foto: Martin Špelda