Mám rád divadlo, které se dokáže udržet na hraně vážného a
legrace, respektive, které umí pojednávat o vážných záležitostech a přitom se
důsledně tvářit, jako že je to vlastně celé jen taková lehká zábava. Zdaleka
to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, mnohem běžnější je model,
ve kterém se začne velkou legrací a skončí neméně velkou vážností. Nicméně v
Rubínu se to teď vydařilo téměř ukázkově.
Základní situace: za stolem sedí režisér, výtvarnice a dva herci a všichni čtyři mluví „sami za sebe“ o svých uměleckých i lidských stresech, traumatech a samozřejmě i o titulním pocitu vyhoření. Postupně dojde na všemožná klišé, často absurdně převrácená, nápady surreálné i nefalšovaně poetické. Je to cynicky veselé a zároveň je jasné, že se tu nemele naprázdno, že se docela bezohledně šťourá do témat, se kterými se všichni zúčastnění bolestně rvou. Nebo ještě trochu jinak: po velmi povedené Návštěvě v Národním divadle přišel Jan Frič s další silnou inscenací na téma osobních nejistot, profesní vyčerpanosti a ztráty perspektivy. Nemám tušení, do jaké míry se tímto způsobem vyrovnává s vlastními démony (jakkoli pravděpodobné se to zdá), z ryze diváckého hlediska však z toho vycházejí velmi silné a zároveň hořce zábavné kusy. Vřele doporučuji.
Základní situace: za stolem sedí režisér, výtvarnice a dva herci a všichni čtyři mluví „sami za sebe“ o svých uměleckých i lidských stresech, traumatech a samozřejmě i o titulním pocitu vyhoření. Postupně dojde na všemožná klišé, často absurdně převrácená, nápady surreálné i nefalšovaně poetické. Je to cynicky veselé a zároveň je jasné, že se tu nemele naprázdno, že se docela bezohledně šťourá do témat, se kterými se všichni zúčastnění bolestně rvou. Nebo ještě trochu jinak: po velmi povedené Návštěvě v Národním divadle přišel Jan Frič s další silnou inscenací na téma osobních nejistot, profesní vyčerpanosti a ztráty perspektivy. Nemám tušení, do jaké míry se tímto způsobem vyrovnává s vlastními démony (jakkoli pravděpodobné se to zdá), z ryze diváckého hlediska však z toho vycházejí velmi silné a zároveň hořce zábavné kusy. Vřele doporučuji.
Více informací zde
O Burnout jsem psal do Deníku N (zde) a mluvil v pořadu Mozaika ČRo Vltava 5. 3 (k poslechu zde mezi 20:03 a 29:13)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme