Musím přiznat, že se mi už dlouho nestalo, aby mi byl vypravěč - který sám sebe stylizuje do podoby neodolatelného správňáka a neokázalého hrdiny – tak strašně protivný jako Miguel Littín v deníkové novele Gabriela Marqueze. A to navzdory tomu, že jeho mistrovský kousek je sám o sobě nepopiratelná frajeřina: chilský emigrant, obdivovatel svrženého marxistického prezidenta Salvadora Allenda, se v osmdesátých letech vypravil pod falešnou identitou do Pinochetovy Chile a tajně tam natočil dokumentární film. Protivně celé vyprávění působí, i když ponecháme stranou sebedojímavý obdiv, s jakým na svůj čin Littín vzpomíná. Tím spíš, že si s jistými životními zkušenostmi dost dobře nelze odmyslet kontext: kdyby zbožšťovaný Alledne zůstal u moci, Chile by pod jeho vedením skočila v lepším případě jako chávezovská Venezuela, v horším jako castrovská Kuba.
Ale to jen tak na okraj. Do inscenace skupiny 8 lidí se komplikovaný historický kontext promítá jen minimálně. A moc toho vlastně nezůstane ani z původního Littínova (respektive Marquezova) vyprávění. Jejich La Moneda je spíš hravou evokací podivného dobrodružství, ve kterém se co nejkontrastněji střídají žertovně odlehčené scény s docela vážnými záseky. Herecky je to tentokrát hodně nevyrovnané, občas až rušivě nejisté (k vidění byly ostatně jen předpremiéry, oficiální premiéra bude až po prázdninách), kompenzuje to však celkový šmrnc a spousta hezkých nápadů, včetně nezvykle rafinovaného zatahování diváků do hry.
Kolážovitá struktura je v případě 8 lidí trademarkový postup; je potěšitelné potvrdit si, že se stále ještě nevyčerpal. Ale sledovat La Monedu je úlevné ještě z jednoho důvodu. Předpokládám, že co do pohledu na výše zmíněný kontext bychom se s tvůrci nejspíš docela zásadně neshodli, dokázali však přijít s dílem, které není (na rozdíl od oné protivné předlohy) agitačně hloupé a lze jej tak brát i navzdory tušeným názorovým rozdílům úplně vážně.
O inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava 16. června
Více informací o inscenaci zde
Ale to jen tak na okraj. Do inscenace skupiny 8 lidí se komplikovaný historický kontext promítá jen minimálně. A moc toho vlastně nezůstane ani z původního Littínova (respektive Marquezova) vyprávění. Jejich La Moneda je spíš hravou evokací podivného dobrodružství, ve kterém se co nejkontrastněji střídají žertovně odlehčené scény s docela vážnými záseky. Herecky je to tentokrát hodně nevyrovnané, občas až rušivě nejisté (k vidění byly ostatně jen předpremiéry, oficiální premiéra bude až po prázdninách), kompenzuje to však celkový šmrnc a spousta hezkých nápadů, včetně nezvykle rafinovaného zatahování diváků do hry.
Kolážovitá struktura je v případě 8 lidí trademarkový postup; je potěšitelné potvrdit si, že se stále ještě nevyčerpal. Ale sledovat La Monedu je úlevné ještě z jednoho důvodu. Předpokládám, že co do pohledu na výše zmíněný kontext bychom se s tvůrci nejspíš docela zásadně neshodli, dokázali však přijít s dílem, které není (na rozdíl od oné protivné předlohy) agitačně hloupé a lze jej tak brát i navzdory tušeným názorovým rozdílům úplně vážně.
O inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava 16. června
Více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme