Švejda: Pondělí s Nultým bodem

Pondělní, třináctý červencový podvečer a večer jsem strávil s festivalem Nultý bod.
Letos se koná v neopravené pražské Invalidovně, jejíž mohutné nehostinné prostory ve mně tedy, popravdě řečeno, vyvolávají pěknou tíseň. V létě to ještě celkem jde: když skončí představení, venku je sluníčko a zeleň, ale co v zimě? Studio ALTA je, respektive jejich západní křídlo, dostalo z kraje roku k užívání náhradou za holešovické prostory, místa je tu opravdu dost, ale po psychické stránce tedy nevím nevím...
Hrála se tři představení: Prefaby MIR.Theatre + Plata Company, předpremiéra Invisible I /Hannah Tantehorse a Odloučení Markéty Vacovské. S prostředím tematicky docela rezonovala...

Prefaby jsou "pre-apokalyptickou idylou z jednoho paneláku". Předvádějí, ve vazbě na estetiku sovětských filmů sedmdesátých a osmdesátých let, jeden den v životě chlápka, žijícího v paneláku města (jehož název odečteme až v samotném závěru), které potká něco opravdu, ale opravdu nehezkého... Kouzlo této třicetiminutové doslova a do písmene miniatury, hrané pro sedm (!) diváků, tkví ale spíše v něčem jiném než v jejím politicko-historickém kontextu: vychází z dobrých tradic českého divadelního hračičkaření. Protagonista Dominik Migač v ní pracuje s malými betonovými "panelákovými" objekty, přičemž v jednom z nich je detailně vyveden interiér bytu. Tím, jak v něm uvedený chlápek žije, se světla tohoto bytu rozsvěcí a zhasínají, dveře se otevírají a zavírají, podlaha se třese apod. Má to nepopiratelný půvab. Kdyby byl příběh lépe rozpracován, vyzněla by inscenace přesvědčivěji - takhle bych to zatím nazval prověřováním možností. Potenciál je ale velký.

Invisible I /Hannah je, když to zjednoduším, GENEM Hany Frejkové "prohnaným" poetikou Miřenky Čechové, resp. alternativního/nonverbálního divadla. Herečka Hana Frejková vypráví o svém životě v podstatě tradičními činoherními prostředky a režisérka tento projev vsazuje do rámce "svého" divadla. Z inscenace vystupují témata hereččiny životní činorodosti a duševní svěžesti (i přes starší věk), vůle jít svou cestou a - samozřejmě - vyrovnávání se s vlastním rodinným údělem, neboť jde o dceru politika Ludvíka Frejky, popraveného v procesu s Rudolfem Slánským. Premiéra inscenace je plánována na září do Paláce Akropolis, celkového hodnocení se tedy zdržím. Tak jen ještě pro zajímavost: jde po Mracích (2011) Handa Gote již o druhou inscenaci, jejímž protagonistou je potomek politika zavražděného ve zmiňovaném vykonstruovaném procesu padesátých let; a že já osobně bych tedy třeba byl hodně zvědavý, kdyby takovou inscenaci někdo udělal s Janem Přeučilem (pro vysvětlení: synem politika, souzeného v procesu s Miladou Horákovou).

Markéta Vacovská si v Odloučení vybrala téma, které je opravdu těžké: smrt potomka. Inscenace začíná slibně: zvuková stěna a reflektor, namířený na větrem se vzdouvající lesklou stěnu (která vyvolává asociace "konečného bodu", ale také "světla na konci tunelu"), dobře navozují stav zoufalství, v jakém se rodič, kterého takové neštěstí potká, zajisté musí ocitnout. Jenže pak Vacovská začne hovořit - verbalizovat pocity takové osoby a hledat pro ně pohybový výraz (kdy daná osoba jako by se toužila z těchto pocitů doslova "vysvléknout") - a působí to velice bezradně, prázdně a ploše (o jistém citovém vydírání v některých momentech ani nehovoře). Klíč, jak tohle křehké téma, jež se "prolamuje" pod náporem sebemenší nepatřičností, umělecky uchopit, se jí obávám se nepodařilo najít.
Jde, jak se dozvíme v průběhu představení, o osobní téma Vacovské. Míra zaangažovanosti protagonistky je tedy maximální, inscenace může v jistém smyslu sloužit i jako autoterapeutický prostředek. "Nezúčastněnému" kritikovi se to samozřejmě při vědomí těchto skutečností nepíše lehce, ale má-li dostát vlastnímu kritickému svědomí, napsat to musí: jde o umělecký nepodarek.

Z Invalidovny se mi tedy opravdu neodcházelo zvesela...