Už asi rok navštěvuji skoro každou premiéru divadla Ungelt. Když mě zval umělecký šéf Pavel Ondruch na tu první, upozornila jsem ho, že inscenace nejspíš nebudu stíhat reflektovat. Odpověděl, že to je v pořádku, a zval mě dál. Dnes přišel ten čas, kdy mám chvíli a chuť něco napsat. Ne, že by nic z předešlé sezony nestálo za zmínku. O Tanečních hodinách v režii Pavla Ondrucha by se určitě dalo rozepsat. Je to důkladná herecká studie Petry Nesvačilové a Miroslava Táborského dvou introvertních a zcela asociálních postav, jimž tvá celé představení, než se jim podaří navázat vztah, který by alespoň trochu odpovídal jejich nejvnitřnějším potřebám. Pokud si dobře vzpomínám, dramatikovi Marku St. Germainovi se podařilo napsat scény, v nichž autistický muž vystupuje jako empatická opora neurotypické, leč zatrpklé partnerce. V Ungeltu působila tato místa přesvědčivě a silně. Inscenaci Přítelkyně si už vybavuji příliš matně a poslední premiéru Dovolená paní Josefy bych nemohla s klidným svědomím doporučit. Nejprve by mne zajímalo, proč si tvůrci vybrali zrovna schematické drama Dany Laurent přeplněné recyklovanými hláškami a pak bych zmínila i neblahý vliv, který měla tato volba na herecké pojetí postav a celkové vyznění.
 |
| foto Jan Malíř |
Nejspíš nebude náhoda, že další výraznější inscenaci tohoto divadla režíroval opět umělecký šéf. Dnešní Vejšlap je už třetí zde uvedenou hrou britského dramatika Petera Quiltera. V programu se o něm píše, že se snaží experimentovat s obsahem, aniž by překročil hranici mainstreamové konverzační hry. Právě tato kombinace dramatikovy vůle se vyvíjet a sledovat proměny společnosti, aniž by opustil konzervativní dramatické postupy, se stala základnou pro rozvinutí pozoruhodného tématu Ondruchovy interpretace.
Byl to zvláštní večer: vešla jsem do sálu plného premiérových diváků, kteří byli během Dovolené paní Josefy ochotní upřímně se smát všem otřepaným vtipům. Když začaly tři mužské postavy přicházet s hláškami o krizi středního věku, měla jsem strach, že se vše zopakuje. Jenomže toto očekávání zůstalo nenaplněno. Nenapravitelný holkař, který se chystá oženit, gay hledající novou lásku a věčně opuštěný ňouma – z těchto typů by se určitě dala vytěžit cynická oddechová komedie s tragickým podtónem „aby se neřeklo“. Ale nic takového se neděje. Ukazuje se totiž, že jsou to učenlivé postavy, ochotné nechat si od kamarádů nastavit nelichotivé zrcadlo a zbavovat se sebelží. To všechno by za jiných okolností znělo velmi optimisticky. Dalo by se říct, že se vlastně kultivují, aby byly do budoucna schopnější sdílet kvalitní vztahy. Jen je už od počátku jasné a s postupem představení stále jasnější, že vlastně schází … ta vůle mít vztahy ... cokoliv ke sdílení … Byl by hřích spoilovat konverzační hru v komerčním divadle, tak už jen konstatuji, že jsem opravdu nečekala, že ten nejvíc existenciální divadelní zážitek od rozvolnění covidové karantény zažiji zrovna v Ungeltu. Herci Petr Stach, Martin Písařík a Jan Holík vycházejí režijní koncepci vstříc tím, že diváky neustále udržují v očekávání mainstreamové zábavy, ale nikdy se jí nepoddají. Jejich hra naopak působí velmi přirozeně a civilně. Postavám ponechávají důstojnost a přistupují k nim se stoprocentní vážností, což je u konverzačního dramatu s komediálními náběhy k nezaplacení. Vejšlap je inscenace skromná na povrchu a uvnitř zarážejícím způsobem upřímná.
Byl to zvláštní večer: vešla jsem do sálu plného premiérových diváků, kteří byli během Dovolené paní Josefy ochotní upřímně se smát všem otřepaným vtipům. Když začaly tři mužské postavy přicházet s hláškami o krizi středního věku, měla jsem strach, že se vše zopakuje. Jenomže toto očekávání zůstalo nenaplněno. Nenapravitelný holkař, který se chystá oženit, gay hledající novou lásku a věčně opuštěný ňouma – z těchto typů by se určitě dala vytěžit cynická oddechová komedie s tragickým podtónem „aby se neřeklo“. Ale nic takového se neděje. Ukazuje se totiž, že jsou to učenlivé postavy, ochotné nechat si od kamarádů nastavit nelichotivé zrcadlo a zbavovat se sebelží. To všechno by za jiných okolností znělo velmi optimisticky. Dalo by se říct, že se vlastně kultivují, aby byly do budoucna schopnější sdílet kvalitní vztahy. Jen je už od počátku jasné a s postupem představení stále jasnější, že vlastně schází … ta vůle mít vztahy ... cokoliv ke sdílení … Byl by hřích spoilovat konverzační hru v komerčním divadle, tak už jen konstatuji, že jsem opravdu nečekala, že ten nejvíc existenciální divadelní zážitek od rozvolnění covidové karantény zažiji zrovna v Ungeltu. Herci Petr Stach, Martin Písařík a Jan Holík vycházejí režijní koncepci vstříc tím, že diváky neustále udržují v očekávání mainstreamové zábavy, ale nikdy se jí nepoddají. Jejich hra naopak působí velmi přirozeně a civilně. Postavám ponechávají důstojnost a přistupují k nim se stoprocentní vážností, což je u konverzačního dramatu s komediálními náběhy k nezaplacení. Vejšlap je inscenace skromná na povrchu a uvnitř zarážejícím způsobem upřímná.
foto Jan Malíř
info o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme