Šotkovský: Jiráskův Hronov (Pátek 6. 8. - Soví zpěv, Všechny báječný věci)

 Předposlední hronovský den počasí ukázalo opět svou laskavější tvář, v Jiráskově divadle sklidil snad nejbouřlivější ovace tohoto ročníku Bílý tesák z DRAKu (viděl jsem napodruhé a drží obdivuhodně), mezi představeními okouzlovaly hronovské náměstí šlágry Kočovného divadla Ad Hoc (doporučuji ke zhlédnutí zde, i když s publikem zdaleka ne tak euforickým, jako bylo to hronovské) a do Meditační zahrady u hronovského kostela zavítalo Divadlo Kámen, druhdy stabilní součást JH. Já však šel neochvějně po stopách hlavního programu.

Dystopickou young adult Ivy Procházkové Soví zpěv zdramatizoval Pavel Skála pro další ze svých mosteckých souborů (tentokrát pod názvem Všecky barvy) v zásadě funkčně a zrežíroval ho zručným, hladkým způsobem prozrazujícím nabyté zkušenosti na poli "dramaťákovského epického divadla". Co se mu vymklo poněkud z ruky, byl herecký styl - úsečné, intonačně monotónní a permanentně naléhavé hrnutí dialogů před sebou nevyhnutelně nastolilo dojem "vše je stejně důležité" a postupně uspávalo. Drobný detail, naznačující, jak těžké je psát o budoucnosti - v Procházkové knize vydané v roce 1995, která se odehrává v roce 2046, si studenti nosí do škol referáty na disketách...

Monodrama Duncana Macmillana (a herce Jonnyho Donahoea, pro kterého bylo původně napsáno) Všechny báječný věci je v zásadě standup o depresi. Velmi zábavně podaný příběh člověka, který trvale řeší, proč se nezabít a co si počít s tím, že nedokáže své bližní učinit šťastnými. Kontaktním způsobem, s promyšleným zapojováním publika, s umně namíchaným poměrem humoru, tragiky a sentimentu. (Zpětně jsem si uvědomoval, jak abstraktně univerzální je Macmillanovo dějové schéma - jistě, musí takové být, aby mohlo fungovat s nejrůznějšími publiky, ale těžko se zbavit s odstupem pocitu, že je to především umná emocionální past na diváka.) 

Je to hra, která potřebuje takřka jedinou věc - pro ústřední roli bezejmenného vypravěče herce, který onen žánrový mix udrží ve vyváženém poměru a dokáže vést komunikaci s diváky partnerským a přitom promyšleným způsobem. V pátečním večerním představení (třetím za sebou! - Hronov herce věru nešetří) se mi zdálo humorné laskavosti na úkor míst bolavých přece jenom moc, ale jinak Pavel Volf z Divadla Navenek Kadaň předvádí jeden z nejlepších výkonů nejen tohoto ročníku, ale i mé hronovské divácké paměti vůbec. Suverénně vládne temporytmem, hlídá si míru věrohodnosti v komorním prostoru a především si dokáže bez problémů získat důvěru diváků, kteří se jim nechají bez obav zapojit do hry, v které nepodléhá pokušení exhibovat na jejich úkor. (A sympatický je tak, až se to jednomu zdá skoro nepřirozené.)

Jelikož jsem sobotní program už musel vynechat, dalo by se říct - konec dobrý, všechno dobré. A skončit. Nicméně nebojte, závěrečné shrnutí ještě bude. 

foto Ivo Mičkal (Soví zpěv) a David Slížek (Všechny báječný věci)