Jan Hrušínský naznačuje v programu k inscenaci Mašíni okolnosti jejího vzniku: hledali s autorem a režisérem Janem Jirků téma pro nový kus divadla a Jirků se mu zmínil o svém dlouhodobém plánu nastudovat hru o bratrech Mašínových, kterou ovšem nikde nechtěli uvést.
Hrušínského motivace i záměry lze celkem odhadnout: jako přesvědčenému antikomunistovi, opakovaně veřejně deklarujícímu své občanské postoje, mohla látka dobře posloužit k tomu, aby ukázal, jak se česká společnost dosud pořádně nevyrovnala se svou komunistickou minulostí (konkrétně tedy: svým spíše odmítavým postojem k aktivitám bratrů Mašínových), jak v ní pořád nějak (i třeba tím, že bez ostychu volí Andreje Babiše) vězí, a Jan Jirků, též režisér několika inscenací o české historii realizovaných "přístupnou formou" pro děti a mládež v Divadle Minor (viz např. Hon na Jednorožce), se mu mohl zdát jako vhodný tvůrce.
Jenže jedna věc jsou motivace a záměry a druhá výsledná podoba díla. Jirků vybudoval svůj kus jako divadlo na divadle: divadlo studuje hru o bratrech Mašínových, jde to těžce, už třicet let (mrk), zapálený modernistický režisér se hádá s obezřetným a pragmatickým ředitelem, do toho herci a navrch přizvaná figura paní Mašínové, vyprávějící historii své rodiny. Jde o velice klopotný a nedomyšlený tvar, ve kterém ostatní válcuje provařené metadivadelní žertování, Jan Slovák (režisér) a Milan Šteindler (ředitel) vystupují, při svých omezených hereckých dispozicích, spíš jako dvojice kabaretiérů než plnohodnotných herců (a hereckou jistotu v produkci představuje prakticky výlučně Miluše Šlechtová se svými monologickými vstupy z rohu scény, od stolu), scénická akce se smrskává na debaty statických herců či pouhé ilustrativní obrazy atd.
Při děkovačce vyzval principál diváky, ať část svého potlesku věnují přítomné (skutečné) paní Mašínové (a diváci demonstrativně povstali a tleskali - stejně jako v úvodu, když do hlediště vcházel Karel Schwarzenberg). Občanský postoj divadla byl zřejmý - divadlo jako takové ten večer ale přišlo hodně hodně zkrátka.
Premiéra inscenace 14. října 2021. Více informací o inscenaci zde.
Recenze vyšla 21. 10 v Lidových novinách (k přečtení zde).
Jenže jedna věc jsou motivace a záměry a druhá výsledná podoba díla. Jirků vybudoval svůj kus jako divadlo na divadle: divadlo studuje hru o bratrech Mašínových, jde to těžce, už třicet let (mrk), zapálený modernistický režisér se hádá s obezřetným a pragmatickým ředitelem, do toho herci a navrch přizvaná figura paní Mašínové, vyprávějící historii své rodiny. Jde o velice klopotný a nedomyšlený tvar, ve kterém ostatní válcuje provařené metadivadelní žertování, Jan Slovák (režisér) a Milan Šteindler (ředitel) vystupují, při svých omezených hereckých dispozicích, spíš jako dvojice kabaretiérů než plnohodnotných herců (a hereckou jistotu v produkci představuje prakticky výlučně Miluše Šlechtová se svými monologickými vstupy z rohu scény, od stolu), scénická akce se smrskává na debaty statických herců či pouhé ilustrativní obrazy atd.
Při děkovačce vyzval principál diváky, ať část svého potlesku věnují přítomné (skutečné) paní Mašínové (a diváci demonstrativně povstali a tleskali - stejně jako v úvodu, když do hlediště vcházel Karel Schwarzenberg). Občanský postoj divadla byl zřejmý - divadlo jako takové ten večer ale přišlo hodně hodně zkrátka.
Premiéra inscenace 14. října 2021. Více informací o inscenaci zde.
Recenze vyšla 21. 10 v Lidových novinách (k přečtení zde).
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme