Mikulka: Manželka publikovaného básníka (Studio Hrdinů)

„A teď už tu zatracenou věc konečně napiš“

Myslím si to už dlouhá léta: Pavlína Štorková je nejnadanější herečka své generace. I když těch tzv. velkých příležitostí dostala za poslední roky až překvapivě málo. Nyní si tedy zahrála v monodramatu ve Studiu Hrdinů Sylvii Plath - a není důvod tohle přesvědčení nějak zásadně korigovat. Přestože mi inscenace Jana Horáka jako celek přišla spíš dobrá (nebo, jak se říkává, „zajímavá“) než úplně strhující.

Na Štorkové se mi líbí vzácná schopnost hrát přesvědčivě, ale neždímat přitom okázale emoce, přecházet od vážnosti k nadhledu, třeba i občas přihodit nehoráznost nebo cynický vtip, a to vše úplně samozřejmě, aniž by přitom figura vypadala jako na sílu poskládaná koláž. V náročné disciplíně, kterou je monodrama, se navíc projevilo další plus: Štorková umí udržet pozornost diváků (myslím, že nejen mojí) i v předlouhých pasážích, kde se vlastně jen mluví a přemítá, takže protagonistce nepomáhá žádný napínavý děj, překvapivé informace nebo jiné obvyklé storytellingové zbraně. Jsem trochu nesoustředěný a obvykle mívám se sledováním proudu řeči tohoto typu docela potíže; v Manželce publikovaného básníka se nedostavily. I když to byla po ryze divadelní stránce podívaná poněkud neduživá, jen tu a tam došlo na hrátky s kouřem a světly nebo na překvapivé využití scénografického triku.

Vše výše řečené samozřejmě bylo umožněno tím, že se Jan Horák dívá na Plath jinak, než bývá zvykem (což herečce typu Štorkové nepochybně vyhovuje). Nepředvádí rozervanou a ztrápenou hrdinku, z jejíž každé věty čouhá nepochopená genialita, zoufalství a sebevražda. Ukazuje dívenku s módní vlnkou vlasů na čele, slečnu, která se s viditelným potěšením předvádí. Na první pohled trochu rozmazlenou, sebestřednou a často i samolibou. (Což je, mimochodem, poloha, se kterou sama Plath sama ironicky pracovala, jak v denících, tak především v románu Pod skleněným zvonem, na který v inscenaci také dojde). Strašně touží napsat něco úžasného a trápí se tím, že jí to nejde. Vztahové problémy, deprese i tragický konec zůstávají kdesi v podloží, to ale neznamená, že neexistují, občas prosáknou na povrch, všichni v sále o nich dobře vědí a není tudíž nezbytně nutné tlačit na pilu. Zajímavá, i když nikoli úplně strhující podívaná.

více informací zde
foto Patrik Borecký
o inscenaci budu mluvit v odpolední Mozaice ČRO Vltava 24.5.