Škorpil: Medvěd s motorovou pilou (Divadlo Na zábradlí)

Příznačně je jednou z postav, na kterou se čeká v inscenaci Medvěd s motorovou pilou, člen hudebního uskupení jménem Aki. Nejen znalci finské kinematografie již asi tuší kam mířím. Aki Kaurismäki je legenda, dokonale vládnoucí směsicí běžného s nevšedním a prostého s tragickým či směšným. (Kdesi v základu této poetiky má ostatně něco společného s Martinem McDnaghem.) Historky a figury Rosy Liksom jsou zjevně podobného ranku: prostým finským vesničanům se zkrátka dějí divné věci, vražda a kdejaký jiný hřích je tu na denním pořádku a není ani důvod se s nimi nějak zvlášť vzrušovat. Jak se říká v písni Peggy Lee Is That All There Is, která se inscenací v různých podobách prolíná – A to je jako všechno/ono? Ta slova bohužel vyjadřují nejen celkem stoický přístup protagonistů inscenace ke všem podivnostem, jež je potkávají, ale lze je vztáhnout si na dojem diváka, jenž už viděl alespoň jednu inscenaci Jana Mikuláška: skupina divných osob v uzavřené místnosti divně říká a dělá divné věci. U výše citovaného filmového režiséra máte ale vždy pocit, že vše děje neodvratně, že je tu skrytý řád věcí, který nutně spěje k pointě. Na Zábradlí jsem se ale naopak nemohl zbavit pocitu, že vše by mohlo skončit o půl hodiny dřív, nebo naopak trvat ještě jednou tak dlouho. Zkrátka: adaptace povídek postrádá - obávám se – tentokrát – výrazné jednotící téma (jaké bývalo patrné třeba v Europeaně, Korespondenci V+W či v menší míře třeba v poslední Obscuře). Rozložen na jednotlivé scénky či „etudy“ funguje Medvěd dobře, včetně hereckých výkonů (jakkoli někteří místy spoléhají snad až příliš na osvědčené figury), ale vcelku nezbývá nakonec než spolu s Peggy konstatovat: Is That All There Is?

foto KIVA

více informací zde