Škorpil: Z osobní historie a teorie Nadivadla (též jako odpověď Ivě Mikulové a trochu i Martině Musilové)

Už to načal blahé paměti Martin Švejda ve svém příspěvku, ale neodpustím si, abych tuto „zakladatelskou historku“ nezopakoval: Nadivadlo vskutku vzniklo v Salmovské literární kavárně, kde jsme po zkoušce inscenace Spánek nikdo nevolá seděli a hudrovali nad stavem iDN a skutečností, že Vladimír bude nejspíš muset (z mnoha různých důvodů) svojí pozici v redakci DN opustit. Bylo nám toho prostoru, kde jsme se s chutí hádali o divadle líto, i padl nápad založit si něco vlastního. A ještě té noci jsem na platformě blogger vytvořil první „demo“ budoucího Nadivadla. Martin dodával „ideové vedení“, Vladimír obsah a já technické služby. Podařilo se nám získat řadu (tehdy) podobně naložených kolegů a „platformě“ nestálo nic v cestě. Původní závazek „overnight“ kritiky se časem rozvolnil (občas je přeci jen dobré přečíst svůj soud s odstupem alespoň pár hodin) a překvapivě záhy odpadla většina „otců a matek zakladatelů“. Proč vlastně dodnes netuším. Snad nechtěli být spojováni s těmi protivy z Nadivadla, či si nechtěli nechat po divadelních barech spílat za něco, co nenapsali (jak to občas musela strpět moje žena).

Nadivadlo bylo koncipováno jako otevřené každému, kdo bude mít vůli přispívat. Pravda, byli a jsou autoři, které bychom na Nadivadlo nikdy nevpustili. Ale ti mají „odbytiště“ jinde. Od počátku panovala dohoda, že příspěvky nebudou redigované (až na naprosté výjimky či výslovnou žádost autora), a že kdo něco napíše, činí tak za sebe a ze své perspektivy. Nadivadlo bylo ukázkovým příkladem nehierarchahické struktury už v časech „kdy se to tak ještě nejmenovalo“ (viz S+Š Blues proti všem). Jako „otec zakladatel“ jsem si myslel příslovečné svoje o některých Vladimírových nebo Martinových příspěvcích, nemluvě pak o Vojtěchu Varyšovi či – později - Báře Etlíkové a dalších. Když jsem měl tu potřebu, hádal jsem se v komentářích. A zároveň poslouchal poznámky starších kolegů z branže, proč si to proboha nevyříkáme někde v hospodě a jaký vůbec má tohle „revolverové“ rychlé psaní smysl.
Nadivadlo nedávno dosáhlo deseti let existence. Příznačné je, že to byl Martin Švejda, kdo nám toto výročí ještě stihl připomenout. Proč příznačné? Protože Vladimír, ani já jsme nikdy podobné statistiky nesledovali. Když jsem měl čas, vůli, téma a chuť, napsal jsem na Nadivadlo. (Nejsem z nejplnějších přispěvatelů, ale co už.)
Nadivadlo není veřejná instituce. Je to jen internetový blog několika přátel a kolegů, jež pojí podobný názor na divadlo, ale mnohem spíš (občasná) chuť o něm něco prohlásit mimo oficiální platformy, ať už jsou jimi Svět a divadlo či Český rozhlas, svého času Respekt nebo dnes Deník N. Vždy jsem byl proti tomu, aby se Nadivadlo ucházelo o grant, což byla Martinova aktivita, od které si sliboval jakousi obrodu či odklon Nadivadla od „blogu Vladimíra Mikulky (a jeho bratrstva)“. Jednak jsem ve střetu zájmů (protože Nadivadlo bere ze stejné „hromádky“ MKČR jako SAD) a jednak jsem se bál právě toho, co nedávno nastalo. Onou „profesionalizací“ se Nadivadlo stalo „veřejnou institucí“, na níž lze klást nároky. A ptát se, z hlediska daňového poplatníka logicky, co hodláte se svým projektem dělat a pro koho vlastně. Nebýt grantu, byla by – aspoň za mne – odpověď snadná: nic, neotravuj, a jestli se ti to nelíbí, založ si vlastní.
To je ostatně smysl onoho úvodního vyprávění o tom, jak Nadivadlo vzniklo. Založit si kritický divadelní blog nebo podcast je dnes několikanásobně snazší než to bylo před deseti lety. A přesto v mezidobí vznikli toliko tři konkurenti (bože, o tom co je to nadsázka a ironie se asi nemusíme vzájemně poučovat, ne?), jmenovitě Divědové, Klacek a Podhoubí. (Podcasty nepočítám, omlouvám se Jankovi a Natálce, Dvoum deci a chlebíčkům a dalším, ale je za kritické platformy vážně počítat nemohu.) Za deset let tři weby. Ovšem těch, kteří vědí, jak bychom to měli či neměli dělat, je nepočítaně. Vnucuje se mi na mysl vyprávění Karla Krále, kterého kdysi dávno navštívili nejmenovaní kolegové se zkušeností internetového divadelního magazínu a vyptávali se, co že to obnáší vydávat divadelní časopis. Seznali nepříjemnou pravdu a časopis nikdy nevznikl.
Být účasten na Nadivadle znamená být v nemilosti divadelníků i teoretiků. A neustále poslouchat nějaké připomínky a rady. Psát do prázdna, nedočkat se žádné přímé reakce (vážně: od čeho tam si je možnost komentovat?), ale o to více slyšet z druhé ruky komentářů jaké je člověk hovado či povrchní komentátor pěny dní. Je to vysilující, nevděčné a těžko se divit, že ne každý na to má žaludek či příslovečnou hroší kůži.
Za mne nemělo Nadivadlo být nikdy „institucí“, která by se měla zpovídat komukoli jinému než těm, kteří mají tolik vůle a odvahy, že na něj přispívají. Ptát se tedy (notabene z pozic notně teoretických) jaké jsou naše úmysly s Nadivadlem, pro koho píšeme a zda snad máme divadlo rádi nebo jsme už jen otrávení je podle mne zcela liché. Jsem, všichni akademici nechť mi odpustí, především praktik kritického řemesla. Zatímco se oni se zamýšlí nad úlohou divadelní kritiky ve stále se proměňujícím diskursu nedílocentrické kritiky, já sedím na přestavení, které mne hrubě nebaví, kde fyzicky i jinak trpím, a na které jsem šel jen proto, že „bychom o tom měli něco napsat, když už to dělal XY“. A pak se buď v glose na Nadivadle nebo někde jinde pokouším podat o tom, co jsem viděl zprávu. Více, či méně argumentovanou. V závislosti na médiu, pro které píšu. Stručně na Nadivadlo a pečlivěji a – snad - argumentovaněji do SADu. Pro koho? Pro každého, kdo bude ochoten si to přečíst. Občasný návštěvník divadla, pravidelný divák, nebo snad tvůrce. Ti všichni si věřím z té reflexe, bude-li poctivá, něco vezmou.
Není to dialog. Nikdy nebyl. Diváci nereagují vůbec a divadelníci jen postranně. Na baru, v šatně, na uzavřených facebookových profilech. Divadelník oficiálně nikdy kritiky nečte. Protože… Těch důvodů je nepočítaně.
Časy Evy Uhlířové, Evy Stehlíkové, Zdeňka Hořínka, Milana Lukeše, Sergeje Machonina, FXŠ a Jindřicha Vodáka jsou dávno pryč. Výhodu jmenovaných je, že jsou – bohužel – po smrti, a nemůžou už současníky rozčilovat kritikou jejich tvorby. Za pár let to jistě čeká Varyše nebo Švejdu. Kam se my, píšící omylní hrabeme na tyhle koryfeje. Tak dlouho se budeme „koupat v pěně dní“, než za námi konečně sklapne víko a jeden (jen jeden – co pomíjivějšího jest než divadelní kritika) se postaví po bok Machoninův.
Mikulka.
Vsadíme se?