…je možné pozorovat více soustředění na text, na jeho sdělování. Ubývá režijního «rozmachu». /…/ a větší důraz je kladen na dialog s předlohou.“ napsal jsem ve čtvrtém čísle loňského ročníku SADu o Janu Fričovi v souvislosti s inscenací Otec hlídá dceru. A o kus výše padla slova, že Frič „volí stále jemnější prostředky a zároveň zůstává režisérem s nezaměnitelným rukopisem.“ Což vše platí i v případě Bakchantek. Jsou sice odvázanější než Vassa či Otec, ale nebudí dojem vzdorovité provokace. Ano, je to spíše než cokoli jiného muzikál, je zde řada až zlomyslných žertů, ale alespoň pro mne to vše dává smysl.
Jak v momentech extatických, tak ztišených a tragických (Ve kterých mimochodem Frič opakuje svou úspěšnou fintu z Vassy, kdy mikroporty umožňuje hercům vzdát se demonstrace emocí, aniž by oslabil účinek jejich slov. A opět to vychází dokonale.) Lze se jistě ptát, proč si Frič s Ninou Jacques vybrali zrovna jednu z nejdivnějších Euripidových her, jejíž poslání těžko shrnout jinak, než že bohům se prostě neodmlouvá, ať už jsou sebedivnější. Ale je tu patrná obhajoba bláznění, volnosti, třeštění, možná i jisté destruktivní svobody proti sebevědomě usedlému konzervatismu. Přestože ona svoboda a volnost má – Frič se nezbavuje své poťouchlé ironie – podobu blýskavého sedmdesátkového popu s místy až Lloyd Webberovskýmy ozvuky. V obsazení těžko hledat slabá místa, opět je k vidění perfektní a pečlivá souhra (ano, v této "bláznivině") a neruší ani lehounké náběhy k šarži, protože je s nimi vždy zjevně pracováno vědomě a odstupem. Ke zpěvu se zdráhám vyjadřovat, nicméně mé „sluchuprosté“ ucho bylo potěšeno. Zkrátka: dlouho se mi nepodařilo odcházet s divadla, s takto radostným pocitem. |
| foto Patrik Borecký |
více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme