Mikulka: Jídelní vůz (Činoherní Studio Ústí nad Labem)

Lokálnost na kolejích

Celá řada divadel, především těch „regionálních“, se v posledních letech pokouší přicházet s inscenacemi na lokální témata. Má to své dobré důvody (které asi není nutné příliš rozvádět), jak s ohledem na samotné tvůrce, tak na publikum. Viděl jsem takových kusů už celou řadu, lepších i horších, nebezpečně často se ale opakoval pocit, že snaha přijít s něčím lokálním, jakkoli chvályhodná, působila trochu nuceně. Jako kdyby tu byl nejdříve záměr, ne-li přímo povinnost, a teprve druhotně se hledalo, o čem by se vlastně mohlo hrát.

Výše zmíněné pochybnosti lze vztáhnout také na Činoherní studio Ústí nad Labem, kde je „lokálnost“ jednou z výslovně proklamovaných dramaturgických linií a titulů tohoto typu tu vznikla v uplynulých sezónách spousta. Řadí se mezi ně i Jídelní vůz, v tomto případě je však evidentní, že se hraje na téma a s motivy, které jsou tvůrcům zcela samozřejmě vlastní. Spíš je s podivem, že na něco takového nikdo nepřišel dřív.

Odhaduji, že inscenace uměleckého šéfa Davida Šiktance vznikla jako skládačka ze zcela konkrétních zážitků všech zúčastněných při neustálém pendlování mezi Prahou a Ústím. Výsledkem je ovšem dílko, které se samozřejmou lehkostí strčí do kapsy většinu podstatně ambicióznějších blíženců. Série příhod z jídelního vozu v rychlíku z Prahy do Ústí je poskládaná do volného, lehce nostalgického a nakonec i posmutněle vyznívajícího oblouku, podstatnější než celek se mi ale v tomto případě zdá být to, jak jsou jednotlivé dílky vyvedeny: s citem pro timing, groteskní nadsázku šikovně kombinovanou s podehráváním, náznakem a nedořečeností. Od jednoduchých číšnických vtipů, až po docela mrazivou scénku s násilnicky působícím buranem, který v jídelňáku obtěžuje náhodnou spolucestující (přičemž se mu nikdo z přítomných neodváží postavit), a když se objeví dvě lesbické dívky, telefonuje kamarádům, aby na něj počkali v na nádraží, že vystoupí s děvčátky, které „potřebují napravit“. Celé se to ovšem tváří jako legrace a místo pointy přijde pouze stmívačka - jede se dál, nikdo se už k tomuto motivu nevrací, ale hrozivý podtón zůstává i pod dalšímu, nezávazně veselými výstupy.

Vzdor několika temnějším (a také snově rozostřeným) momentům je nicméně Jídelní vůz především komedie. Divácké potěšení přitom plyne dílem z velmi hezkého divadelního provedení, dílem z oné lokálnosti nebo chcete-li autenticity. Ta se pak může projevovat na celé řadě rovin. Počínaje projekcí zcela reálné krajiny za okny rychlíku (divačky za mnou si polohlasem sdělovaly, kde se právě vlak nachází), přes rozehrávání povědomě banálních situací s různými typy cestujících až po velmi autobiograficky působící postavu vyhořelého herce, kterého unavuje nejen nekonečné přejíždění mezi Prahou a Ústím, ale také stále se opakující reakce spolucestujících („Jak si dokážete zapamatovat tolik textu?“).

Jídelní vůz nezastírá, že je divadelní drobničkou, jenže málo platné, povedená drobnička je úkaz podstatně milejší než nepřesvědčivý velký opus. Což potvrdil i pohled do hlediště nebo na webové stránky divadla. Repríza byla beznadějně vyprodaná (jako jediný titul z celého měsíčního programu) a publikum s děním na jevišti viditelně a slyšitelně souznělo.

Více informací o inscenaci zde
foto Martin Špelda
o Jídelním vozu psal na Nadivadle Lukáš Dubský (zde) a mluvilo se o něm i v podcastu Světa a divadla Záhledy (zde)