Hankovcová: Na první pohled (Švandovo divadlo)

V jednoduchosti je síla

Po představení jsem ze Studia Švandova divadla jela domů tramvají a na čtyřsedačku si ke mně přisedla skupinka tří žen. Téměř celou cestu mi v hlavě zněl zvučný a důrazný hlas Marie Štípkové: „Jedna ze tří, taková je statistika, jedna ze tří žen byla ve svém životě znásilněna.“ Nechci, ale po intenzivním divadelním zážitku musím myslet na to, jestli zkušenost některé z přisednuvších žen onu smutnou statistiku potvrzuje. (Jen pro upřesnění, v Česku je to každá desátá žena, to jsem ale v době jízdy tramvají nevěděla).

Na první pohled se mi neodbytně vrylo do paměti, vsáklo hluboko pod kůži. A to i přesto, že jsem si během představení říkala, že vlastně mluví velmi jednoduchým divadelním jazykem. Žádné okázalé jevištní metafory, ale ani žádné plíživé náznaky, jejichž význam by zůstal dráždivě otevřený. „Jen“ vynalézavé, ale v podstatě jednoduše čitelné obrazy, „jen“ precizní herecký výkon. A to stačí.

Respektive stačí, protože stojí na pevných základech kvalitního textu a palčivého tématu. Ostatně úspěch, který v Británii text i inscenace zaznamenaly, měl první ozvěnu v Česku už zhruba před rokem, kdy se ve vybraných kinech vysílal záznam inscenace z Harold Pinter Theatre s Jodie Comer v hlavní roli.

Monodrama vypráví příběh právničky, která nejprve s necitlivým cynismem, ale o to úspěšněji hájí násilníky, pak se však sama stává obětí znásilnění a zakouší svou vlastní, nesmírně hořkou medicínu. Dostáváme se tak od jednoho extrému k druhému, což přináší prostor pro mrazivě přesně vykreslení toho, jak komplikovaná problematika znásilnění, jeho právního pojetí i společenského vnímání opravdu je. Inspirace reálnými případy nepotrestaných znásilnění se v textu nezapře. Stejně tak se nezapře mezi řádky vyvěrající zoufalost, bezmoc i vztek.

Režisérka Lucie Ferenzová převádí onu spletitou plejádu emocí, která se silným tématem pojí, na jeviště citlivě pomocí jednoduchých, ale o to silnějších obrazů. Sžírající bezmoc hrdinky zprostředkuje prudké sólo na bicí (živý hudební doprovod obstarává Markéta Ptáčníková). Kostým s přehnaně vycpanými rameny, vytváří obraz ženy, která chce působit silně, ale ve skutečnosti se ztrácí i sama sobě. Inscenace ctí rytmus, který monodrama potřebuje, aby si drželo dynamiku a zároveň nepozbývá naléhavosti.

Přes vše výše řečené, je to však výkon Marie Štípkové, jenž představení dominuje. Její přechod od nesympaticky naduté právničky po zoufalou oběť, pro niž nelze mít než soucit, zaskočí. Nevíte, jak se stalo, že v jedné chvíli byste Tesse nejradši dali pěstí a ve druhé ji vroucně, chlácholivě objali. Nevíte jak, ale věříte Štípkové všechno, každé drzé ušklíbnutí, každou slzu, každý zoufalý apel.

Na první pohled je nakonec hlavně apelem, ale v tomhle případě ne přehnaným, ne didaktickým. V Česku se o redefinici trestního činu znásilnění mluví už nějakou dobu (viz např. činnost organizace Konsent). Možná by výlet do divadla pomohl řadě zákonodárců uvědomit si, že se – jak s dunivou naléhavostí v hlase prohlašuje Štípková na samém konci inscenace – opravdu musí něco změnit.

ELIŠKA HANKOVCOVÁ

více informací zde
Foto: Dita Havránková