Voska: Ve stínu diktatury (Théâtre de la Ville de Luxembourg a St. Pauli Theater - Pražský divadelní festival německého jazyka)

Když méně je více

Letošní ročník PDFNJ uzavřela inscenace Ve stínu diktatury vzniklá v lucembursko-německé koprodukci (Théâtre de la Ville de Luxembourg a St. Pauli Theater). Prakticky v ní absentovala hudba a největším výkřikem techniky bylo promítání dobových filmových ukázek. S trochu hrubým zjednodušením by se dalo říct, že si tam zkrátka dva postarší pánové hodinu a čtvrt povídali. A světe, div se – ono to vycházelo.

Dvojice účinkujících připravuje inscenaci o Reném Deltgenovi, lucemburském herci, který se nepěkně zapletl s německým nacistickým režimem. Starší z dvojice (André Jung), který má Deltgena v onom jevištním zpracování má představovat, se pro jeho činy snaží najít pochopení. Mladší (Luc Feit) se nebojí hercovy poklesky rázněji odsoudit a kolegovy nesmělé pokusy o jeho rehabilitaci shazuje ironickými komentáři. Jung se ve své obhajobě do Deltgena postupně kostýmově stylizuje, Feit ho čím dál víc vyslýchá. Pozvolný přerod dvojice herců do rolí v tušené inscenaci vrcholí ztvárněním soudního procesu: Jung je coby vyslýchaný kolaborant v kompletním konzervativním obleku, Feit si bere prokurátorský hábit a klade mu otázky týkající se nacistické minulosti. Hrozící patetičnost scény je zdárně odvrácena trapně stupidními, avšak očividně vážně míněnými Deltgenovými výmluvami trochu ve stylu F. R. Čecha. (V jednom případě dokonce opravdu dojde na větu nápadně připomínající výrok „V ruce pero mám, ale nepodepsal jsem se.“)

Ve stínu diktatury je především neobvykle sevřeným a soustředěným počinem, navíc nabízí divadelní zpracování pozoruhodného životního příběhu, o kterém jsem třeba já dosud neměl ponětí. Inscenace se přitom plně koncentruje na jednu konkrétní historickou postavu, nedovoluje si prakticky žádné odbočky a všeplatnější přesah k problematice působení umělců v totalitním režimu je třeba číst spíše mezi řádky. „Neexistuje historie, jen příběhy“, říká Jung coby starý, zlomený Deltgen.

Civilní, ztišené pojetí inscenaci svědčí. Od téměř přátelského pokecu dvou hereckých kolegů má kam gradovat, úměrně tomu, jak je starší z nich postupně zaháněn do kouta a blíží se justiční štempl „kolaborant“. Oba pánové projevují obdivuhodnou souhru, hraje i jejich fyziognomický kontrast. Na jedné straně trochu strejcovský Jung (jakýsi hybrid Mojmíra Maděriče a Štefana Harabina) s empatií, která postupně přechází do zoufalé apologetiky. A proti němu mladistvě, místy až trochu frajírkovsky působící Feit, neznající s provinilcem slitování. Preciznější Feit mimo jiné zaslouží vyzdvihnout i za to, s jakou samozřejmostí se vyrovnal s několika textovými zaškobrtnutími, které se přihodily jinak rovněž skvěle hrajícímu Jungovi.

VOJTĚCH VOSKA

více informací zde
foto: Patrick Galbats