Mikulka: Racek (Divadlo Na zábradlí)

Čechov až na kost

Asi jsem nebyl sám, kdo od Havelkova Racka v Divadle na Zábradlí očekával, že režisér klasiku nějakým způsobem „rozstřílí“ (nebo že třeba odkáže na zdejšího, dnes už legendárního Racka Léblova). Nestalo se. Na rozdíl od Havelkova dosti bezradného dejvického pokusu propojit dávnou klasicko-romantickou „bitvu o Hernaniho“ s dnešními kulturními válkami, zůstala Čechovova sonda do světa všeobjímajících frustrací a nepřehledných sporů mezi „starým“ a „novým“ uměním ve tvaru víceméně původním. Věci to bylo ku prospěchu.

Důležité je slůvko „víceméně“. Havelka s dramaturgií Dorou Štědroňovou sice z Racka zachovali vše podstatné (přičemž nic nepřidávali ani neaktualizovali) , zároveň však nemilosrdně krátili a likvidovali vedlejší motivy. Jejich Racek se odehraje mezi sedmi nejdůležitějšími postavami během pouhé hodinky a půl v klaustrofobně omezeném a neměnném prostoru. Spory, nedorozumění i lhostejnosti jsou neustále na očích a navíc jako pod lupou, zviditelněny, vyostřeny a zgroteskněny.

Není to žádný zvlášť novátorský přístup, ukazuje se ale, že může vést k přesvědčivým výsledkům. Jaksi mimochodem se přitom potvrdí i to, že Čechov snese jako kůň, zvláště pokud jsou v inscenaci obsazení kvalitní herci, kteří dokážou postihnout charakteristickou dvojakost směšnosti a opravdovosti, banality a hloubky – kterýžto předpoklad je zde naplněn zcela suverénně. Až tak, že by bylo nespravedlivé někoho vyzdvihovat; Havelkova a Štědroňové úprava význam postav spíše srovnala, a s potěšením bylo možné sledovat všechny zúčastněné. Vše je posunuto k trapnosti a grotesknosti, nikoli však za mez, kdy by se postavy změnily v pouhé jednorozměrné karikatury.

A úplně nakonec: celé je to zarámováno nezvykle důrazným scénografickým gestem, které se postupem večera stále čitelněji prosazuje jako metafora základní situace, v níž se čechovovské hemžení odehrává: jeviště se totiž postupně naklání. V závěru se už vše nezadržitelně kácí a sklouzává na pravou stranu, také herci se sotva udrží na nohou. Určitě by takto pojatou inscenaci šlo odehrát i v normálním prostoru, nápad s šikmou je ale dalším způsobem, jak zdůraznit nepohodlí, frustraci a nejistotu, které jsou pro Racka příznačné – a v Havelkově pojetí obzvláště.

více informací o inscenaci zde
foto KIVA
o Rackovi budeme podrobněji psát ve Světě a divadle 3/2024