Voska: Pitevna (Studio DVA)

Stalo se v pitevně nebo kdekoli jinde

S tvorbou Davida Drábka se ve svém diváckém životě setkávám spíš sporadicky, ale většinou se jedná o setkání příjemné. Coby desetiletého školáka mne hodně bavily rodinné Hračky v Minoru, Kanibalky: soumrak samců v Rokoku byly trefnou aktuální satirou a třeba dosud uváděná Elefantazie v ABC je bez jakékoli uštěpačnosti prostě dobrým divadelním popíkem. Pitevna Studia DVA se do téhle sympatické společnosti bohužel nezařadí.

Příběh je to celkem prostý, kvintet čerstvých umrlců se sejde v pitevně a vzájemně se pošťuchuje do doby, než přijde čas pro definitivní odchod pod kudlu. To by ale, pravda, bylo až moc jednoduché. Postavy na rozdíl od obecenstva nevědí, kde se ocitly, a trvá jim dobrou půlhodinu, než je napadne, že by se po nevelké místnosti mohly pořádně porozhlédnout. Díky tomu se v posledních minutách prvního poločasu konečně dovtípí, kde že se to objevily – pomocí lékařských nástrojů, které celou dobu leží na přistaveném vozíku. Jako deus ex machina pak na scénu přijíždí robotka XQB184 (Kateřina Marie Fialová), zapěje cosi přibližně o tom, že život je jen náhoda (což doprovází tělocvičnou choreografií), a publikum je vypuštěno na přestávku. V druhé půlce robotka prozradí, kdo z přítomných jakým způsobem zemřel, předtím hašteřivé osazenstvo pitevny se usmíří, a je vymalováno, vzhůru k pitvě.

Protože jsem představení nové Drábkovy inscenace viděl v rámci Metropolitního léta hereckých osobností, jistě nebude na škodu podívat se i na ně. Hvězdnému obsazení vévodí mile civilní Daniela Kolářová a Bohumil Klepl coby staří manželé Lucie a Karel. Jejich špičkování v dlouholetém vztahu sice není napsané objevně, ale rozhodně zručně, s několika povedenými hláškami. Klepl se navíc blýskne bizarním kostýmem od Sylvy Zimuly Hanákové, který mu dovoluje nejeden situační vtípek.

Naproti tomu Jana Stryková coby přepjatá herečka Meda a Sabina Remundová v roli připitomělé prodavačky Divišky bohužel doplatily na přehnanou expresivitu svého projevu. Tedy, upřímně řečeno, spíš jsem na to doplatil já, protože všichni účinkující byli vybaveni mikroporty. V duchu hesla „blbě vidím, dobře slyším“ mi tak ve třetí řadě už po několika minutách z jejich povykování (Remundová) a deklamace (Stryková) trochu třeštila hlava. Nehledě na poněkud repetitivní hašteření obou postav, točící se především kolem fyzického vzhledu.

Romanu Štabrňákovi se jeho ajťáka Valentýna podařilo vykreslit jako věcného chlápka, který se místo neustálých sporů soustředí spíše na praktické řešení nastalé situace. Společně se zmíněným manželským párem dokáže zcela neokázale vzbudit sympatie jako hlas rozumu mezi dvěma – jemně řečeno – svéráznými dámami z předchozího odstavce. Kateřina Marie Fialová pak zaslouží vyzdvihnout za udržení náročné robotické stylizace i perfektní pěvecký výkon.

Mám-li se vrátit k úvodu, Pitevně bohužel chybí nespoutaná hravost Hraček, aktuální téma Kanibalek i silný příběh Elefantazie. Po dlouhých půtkách všech zúčastněných se příliš nedaří ani finální pokus o vzbuzení dojetí, patrně zamýšlené působivosti se částečně blíží alespoň závěrečný dialog Lucie a Karla s jejich vnučkou (Adéla Hesová ze záznamu). Nemohu se ale zbavit dojmu, že podobný děj by se mohl odehrát celkem kdekoli, třeba v nádražní čekárně nebo horské chatě.

A co publikum letní scény na Výstavišti? Překvapivě rozpolcené. Místy skutečné nadšení, místy výroky typu „to snad i ten Vysavač byl lepší“. Netroufám si soudit Pitevnu v celém kontextu dramaturgie Studia DVA, a myslím si ostatně, že se vůbec nehrálo pro mne, takže co si vlastně stěžuji, že. Jen to srovnání s jinými Drábkovými inscenacemi trochu zamrzelo.

VOJTĚCH VOSKA

foto Jerry Háša
více informací zde