Škorpil: Dotyky a spojenia 2025 (středa 18.6. - Outcast a Hirošima, moja láska)

 Outcast Júlie Rászusové, Dáši Čiripové a Marka Turošíka uvedený jejich nezávislým prešovským souborem Slzy Janka Borodáča vychází ze Zweigovy autobiografie Svět včerejška. Bere si z ní však jen krátké výňatky a jejich pomocí dvojice protagonistek – Gabriela Marcinková a Anna Jakab Rakovská – vcelku nepřekvapivě (ale účinně) hledá podobosti mezi rozpadem liberálního a optimistického světa počátku 20. století a (nejen) slovenskou současností.

Zajímavým – a také účinným –doplňkem je pak feministická perspektiva, která nejen jakoby (předpokládatelně) naznačovala, že vinen je hrubý svět mužů, ale pomocí „audiodenníku“ jedné z hereček z doby kdy jako čerstvá matka procházela klinickou depresí vede paralelu mezi katastrofou politicko-společenskou a osobní. Inscenace je herecky a pohybově velmi stylizovaná, pracuje s otevřenými převleky a prolamováním čtvrté stěny, aniž by ovšem ztrácela na tempu a soustředěnosti.

Adaptace scénáře Marguerite Durasové k Resnaisovu filmu Hirošima, moje láska měla potenciál být hitem festivalu. Co by se také mohlo pokazit, když režíruje Čičvák a hrají Roth s Pauhofovou za doprovodu živého smyčcového kvarteta? Těžko říct proč, ale asi tak úplně všechno. Kvartet hraje velmi kultivovaně a návodně Shubertovu Smrt a dívku a neméně kultivovaně si na scéně (ne)vyznávají lásku dva herci. To vše na troskách jakéhosi letadla, snad Enoly Gay. Jenže jak dutě zní plechová kulisa jeho trupu, tak prázdně vyznívá i všechno dění na jevišti. Roth s Pauhofovou jakoby jen na půl plynu hráli to, jak by asi tak Roth s Pauhofovou mohli podat obě role. U obou jsou vidět typické znaky jejich hereckých projevů – Roth je temně podmračivý, Pauhofová přepíná mezi naivkou, koketou a heroinou - , ale do hlediště z nich nejde víc než stíny a ozvěny. Takže jakoby nakonec bylo vlastně jedno, o čem se hraje, hlavně, že to dobře zní a vypadá. Jako to dámské smyčcové kvarteto. 

stránky festivalu
o vybraných inscenacích budu psát do SADu 4/2025