Otázka zní: jak se má divadelní kritik, který celou dvacetiletou éru Doubravky Svobodové na ředitelském postu Divadla Na zábradlí pamatuje, s tím přívalem zábradláckého sebetematizování ve Fričově Višňovém sadu vlastně vyrovnat? Jak má tuto inscenaci nezaujatě posoudit?
Na videozáznamu, běžícím na LED obrazovce ve třetím dějství (který strhává vaši pozornost) vidíte fyzicky ještě svěží Ivana Vyskočila a Leoše Suchařípu (vlastně patrony prvého, léblovského období ředitelování DS), mladistvě se uculující tváře kolegů Kerbra a Ermla, zahlédnete – pochopitelně - Petra Lébla, Václava Havla... V závěru herci vytahují na scénu sedadla z hlediště (s „produkčním rukopisem“, vizitkami mecenášů sedadel, DS) a do jednoho z nich si sedá dlouholetá inspicientka divadla Stanislava Tomšovská, která v roli komorníka Firse pronáší během zatahující se opony závěrečná slova hry.
Ano, současné téma samotného Zábradlí, končí jedna éra a přichází nová, se kryje s tématem Čechovovy hry a Jan Frič, byť původně nezáměrně (titul byl na repertoár naplánován v době, kdy se o změnách ve vedení divadla ještě nic nevědělo), tohoto faktu šikovně využívá - ale může, při vědomí výše uvedených skutečností, vše působit jinak než jen nostalgicky/sentimentálně, může divák na tento tvůrčí tah myslet i jinak než jako na samožerné gesto, jdoucí na úkor dramatu? Třeba opravdu jako na krutě (sebe)ironické vnímání střídání umělecky vyšeptalého "stáří" mladými progresivními třicátníky?
Recenze vyšla v Lidových novinách 10. 5.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme