Luděk Richter z Hronova - I. - sobota

Hned na začátek Jiráskova Hronova dva diametrálně rozdílné přístupy k amatérskému divadelnímu činění.

Šamu ze Štítiny s tzv. dobře napsanou situační komedií Dokonalá svatba. Ráno se nastávající ženich probudí v posteli s novou milou svého svědka, do toho vtrhne onen svědek, nevěsta, její matka a pokojská, vbíhají a vybíhají čtverými dveřmi a řeší a řeší... Samozřejmě vyřeší a nakonec se vezmou ti dva z postele. Hraje se sice s trochou nadsázky, leč bezmála realisticky, takže poněkud neuvěřitelný propletenec skončí jako sentimentální love story. Hru, přiznám se, neznám - ale jako bych to všechno již někde mnohokrát viděl, přesně tušil, co bude následovat a celé kouzlo hry jako by spočívalo jen v umění jak ji co nejzručněji zamotat. Prostě jako v televizi či místním měšťanském divadle, jejichž met se hra i inscenace pilně snaží dosáhnout.

Pak plzeňský Rámus: dcera, matka, otec, teta a rodinný přítel (o babičce v roli režisérky nemluvě) - ve hře i v realitě. Maminka tlačí Alenku na víceleté gymnázium, ta by radši do animačního kroužku, a tak se jí nad učebnicí matematiky zjeví králík a odvede ji do říše divů, kde Alenka pomůže porazit Červenou Královnu a s nabytou odvahou pak odmítne i tlak ke gymnáziu. Je arciť otázka, proč se Carrolova Alenka odehrává pomocí kuchyňského náčiní a potravin, když se vše děje v dětském pokojíku, i proč maminka závěrečný Alenčin zvrat přijme jen s povzdechem "A proč jsi to neřekla hned?" - ale nešť. Nejpodstatnější je, že Plzeňští přesně vědí proč hrají a o čem hrají - což je u amatérů to základní. Rámus v posledních letech vždy vychází ze svých autentických životních problémů, zážitků, radostí, starostí... Prostě amatéři - v tom dobrém a smysluplném smyslu slova.

Zmatek nad zmatek Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé je někde uprostřed. Sólový inscenátor (tentokrát v roli inženýra) používá opět meotar (jako v loňském Faustovi), s jehož pomocí postupně vypráví-přehrává-promítá na projekční plátno obsah nového Vernova románu. Problém je v tom, že jeho záměr seznámit sebe i nás s novou knihou oblíbeného autora záhy mizí: vypravěč v roli inženýra jakoby si příběh vymýšlel sám - takže je poněkud nepochopitelné, proč se nakonec rozzlobí na Verna, který si dovolil zpochybnit schopnosti inženýrů; vymýšlel-li si vše on sám, je i ono zpochybnění inženýrů jeho výmyslem, zná-li knihu předem, nemá důvod být na jejím konci překvapen a pobouřen. Ale dotek s "civilní" realitou vystudovaného zeměměřiče Tomáše Hájka a potřeba vysmát se vševědnosti a všemohoucnosti vlády odborníků tu jsou nepopíratelné. A shodou okolností zatraceně aktuální.