Tedy přesněji řečeno: napsal ve vlaku z Nitry.
Racek v režii Bobo Jelčiće a v podání Záhřebského divadla mladých je docela podnětným příspěvkem k tomu, kam až se dá v onom výstředním závodě o co nejsvébytnější naložení s klasickým textem zajít. Z Čechova inscenuje Jelčić jen kus prvního a kus třetího dějství, které ovšem zásadně přepisuje, rozbíjí, rozmělňuje a domýšlí, a když už náhodou zní nějaká pasáž původního textu, zpravidla je tak oddrmolená, že titulkovací zařízení nestíhá. Je to především velice plánovitý útok na diváka: znamenití záhřebští herci střídají civilnost a podehrávání s okamžiky vrcholně okázalého patetického afektu (skvělý přiznaně divadelní hysterák Ksenije Marinkovićové v roli Arkadiny, včetně pěstiček bušících do sofa) tak, že žádnou z postav nelze brát jakkoliv vážně, tichounce vedený dialog několikrát prořízne ohlušující náraz hudby, nezřídka se dlouhé desítky vteřin nic neříká ani nic moc neděje, a celé je to z velké části (záměrně) tak nehorázná nuda, až je to absurdně zábavné. Vlastně k té celé taškařici perfektně patří i to, že po nějakých dvaceti minutách se před plátnem s titulky objevilo obrovské lešení a už do konce tam zůstalo. Mimořádný zážitek z mimořádné pakárny – to je asi tak všechno, co se o tomto Rackovi dá říct.
Divákovu trpělivost ovšem nezkoušel jen Jelčić: o pár hodin dřív začalo rumunské představení Typografia Majuskula s devadesátiminutovým zpožděním, což se na diváckém zážitku chtě nechtě podepíše. Inscenace v režii Gianiny Carbunariu (mj. autorky u nás známého Kebabu) byla zároveň první z projektu Parallel Lives, jehož vznik nitranský festival inicioval a v jehož rámci vzniká šestice koprodukčních inscenací na téma tajných policií ve dvacátém století. (Všech šest inscenací se poprvé společně hraje právě na letošní Nitře.)
Carbunariu si vybrala příběh šestnáctiletého chlapce, který začátkem osmdesátých let v jednom rumunském městečku popsal zdi idealistickými nápisy o svobodě a lidských právech – a v souladu se zadáním jej sleduje prostřednictvím autentických dokumentů (výslechů, protokolů, přepisů odposlechů) rumunské bezpečnosti. Kolik toho taková tajná policie dovede nasbírat, to je skutečně fascinující – Typografia Majuskula to demonstruje na možná až zbytečně dlouhé ploše formálně nijak zvlášť objevného doku-divadla s projekcemi a dvěma kamerami, jež někdy onu všudypřítomnost „velkého bratra“ skoro nadbytečně ilustrují, stejně jako osvědčené rozsvěcení v sále ve chvíli, kdy si má divák uvědomit, že běží přece i o něj. Poněkud překvapivé je možná použití obrovské nafukovací žíněnky místo projekčního plátna, díky níž mají herci prostor k výrazné fyzické akci – strohost a chladnost ale výrazně převažují. Klíčová scéna ovšem přichází v závěru: střih, je po revoluci, a někdejší fízlové teď na jakési besedě s bodrým úsměvem zpochybňují svou někdejší moc („víte, kolik bychom na to museli mít lidí?“). Jako komentář k popřevratovému nahlížení totality snad nadbytečné, ale když si člověk uvědomí, jak rádi si říkáme, že to s tím monitorováním internetu dnešními tajnými službami nebude tak horké, možná trochu strne. Smysluplné, byť bohužel jaksi odtažité divadlo.
(Z téhož projektu je i český zástupce v Nitře, Březinův a Zelenkův Toufar – o něm zítra v samostatné glose.)
Racek v režii Bobo Jelčiće a v podání Záhřebského divadla mladých je docela podnětným příspěvkem k tomu, kam až se dá v onom výstředním závodě o co nejsvébytnější naložení s klasickým textem zajít. Z Čechova inscenuje Jelčić jen kus prvního a kus třetího dějství, které ovšem zásadně přepisuje, rozbíjí, rozmělňuje a domýšlí, a když už náhodou zní nějaká pasáž původního textu, zpravidla je tak oddrmolená, že titulkovací zařízení nestíhá. Je to především velice plánovitý útok na diváka: znamenití záhřebští herci střídají civilnost a podehrávání s okamžiky vrcholně okázalého patetického afektu (skvělý přiznaně divadelní hysterák Ksenije Marinkovićové v roli Arkadiny, včetně pěstiček bušících do sofa) tak, že žádnou z postav nelze brát jakkoliv vážně, tichounce vedený dialog několikrát prořízne ohlušující náraz hudby, nezřídka se dlouhé desítky vteřin nic neříká ani nic moc neděje, a celé je to z velké části (záměrně) tak nehorázná nuda, až je to absurdně zábavné. Vlastně k té celé taškařici perfektně patří i to, že po nějakých dvaceti minutách se před plátnem s titulky objevilo obrovské lešení a už do konce tam zůstalo. Mimořádný zážitek z mimořádné pakárny – to je asi tak všechno, co se o tomto Rackovi dá říct.
Divákovu trpělivost ovšem nezkoušel jen Jelčić: o pár hodin dřív začalo rumunské představení Typografia Majuskula s devadesátiminutovým zpožděním, což se na diváckém zážitku chtě nechtě podepíše. Inscenace v režii Gianiny Carbunariu (mj. autorky u nás známého Kebabu) byla zároveň první z projektu Parallel Lives, jehož vznik nitranský festival inicioval a v jehož rámci vzniká šestice koprodukčních inscenací na téma tajných policií ve dvacátém století. (Všech šest inscenací se poprvé společně hraje právě na letošní Nitře.)
Carbunariu si vybrala příběh šestnáctiletého chlapce, který začátkem osmdesátých let v jednom rumunském městečku popsal zdi idealistickými nápisy o svobodě a lidských právech – a v souladu se zadáním jej sleduje prostřednictvím autentických dokumentů (výslechů, protokolů, přepisů odposlechů) rumunské bezpečnosti. Kolik toho taková tajná policie dovede nasbírat, to je skutečně fascinující – Typografia Majuskula to demonstruje na možná až zbytečně dlouhé ploše formálně nijak zvlášť objevného doku-divadla s projekcemi a dvěma kamerami, jež někdy onu všudypřítomnost „velkého bratra“ skoro nadbytečně ilustrují, stejně jako osvědčené rozsvěcení v sále ve chvíli, kdy si má divák uvědomit, že běží přece i o něj. Poněkud překvapivé je možná použití obrovské nafukovací žíněnky místo projekčního plátna, díky níž mají herci prostor k výrazné fyzické akci – strohost a chladnost ale výrazně převažují. Klíčová scéna ovšem přichází v závěru: střih, je po revoluci, a někdejší fízlové teď na jakési besedě s bodrým úsměvem zpochybňují svou někdejší moc („víte, kolik bychom na to museli mít lidí?“). Jako komentář k popřevratovému nahlížení totality snad nadbytečné, ale když si člověk uvědomí, jak rádi si říkáme, že to s tím monitorováním internetu dnešními tajnými službami nebude tak horké, možná trochu strne. Smysluplné, byť bohužel jaksi odtažité divadlo.
(Z téhož projektu je i český zástupce v Nitře, Březinův a Zelenkův Toufar – o něm zítra v samostatné glose.)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme