Teď bez sebemenší ironie, spíš pochvalně než jako odsudek: takhle nějak by měl vypadat dobře udělaný moderní bulvár. A pokud bychom se chtěli vyhnout pejorativnímu termínu „bulvár“, tak třeba „inscenace, která dává, co jeho jest, jak modernímu divadlu, tak publiku“. Nebo ještě jinak: Špinarova Marie Antoinetta je kousek, který umí pracovat současnými výrazovými prostředky, přitom ale publiku nevnucuje nic nečekaného, nic s čím by mohl mít jen trochu vstřícnější mainstreamový divák potíže, nebo co by ho mohlo vyprovokovat ke zbytečně komplikovaným úvahám.
Představení začne jako přepálená stylizovaná groteska, ve které se karikuje odtrženost versailleské společnosti od reality a to velmi vděčným způsobem, ve kterém se prolíná moderní a rokokový svět: královští manželé spolu hovoří jazykem dnešních teenagerů, štěbetání ptáčků v umělé vesničce se vypíná dálkovým ovladačem. A do toho znějí frivolní music-hallové popěvky. Postupem doby nálada houstne, hudba přestává být tak veselá, a ze směšných figurek se pozvolna stávají politováníhodné oběti. Přesně tak, jak je zvykem o Marii Antoinettě a Ludvíkovi XVI. uvažovat, dva nanicovatí panáci, kteří našli důstojnost až pod gilotinou.
Revolucionáři nejsou žádní sympaťáci, ale autor neopomene korektně připomenout, že absolutismus nebyl tak úplně v pořádku a demokracie není takový nesmysl, jak se bývalá královna domnívá. Což nijak nebrání tomu, aby se Marie Antoinetta neukázala v posledním výstupu jako nešťastná dívenka, obětovaná na oltář státních zájmů; je to dojemné, melodramatické, očekávatelné, nikoli však kýčovité. Inscenace má, jak je u Špinara zvykem, svůj lehce odtažitý styl i výtvarné kvality, a výborná Pavlína Štorková v titulní roli dokáže všechny proměny a nuance uhrát velmi samozřejmě, s nadhledem a bez sebemenších stop těžkopádného psychologizování.
V Kladně se zkrátka objevila další inscenace, která dokazuje, že se tu nové vedení snaží velmi cílevědomě provozovat divadlo, které neodradí domácí publikum a zároveň může být atraktivní i pro nedaleké Pražáky. Bonusem je, že se navíc nebojí neznámých autorů. Regionálních scén, kde se něco takového daří, u nás bohužel nikdy nebylo mnoho.
Více informací o inscenaci zde
Článek o posledních inscenacích Daniela Špinara vyjde v SADu 2014/3
Představení začne jako přepálená stylizovaná groteska, ve které se karikuje odtrženost versailleské společnosti od reality a to velmi vděčným způsobem, ve kterém se prolíná moderní a rokokový svět: královští manželé spolu hovoří jazykem dnešních teenagerů, štěbetání ptáčků v umělé vesničce se vypíná dálkovým ovladačem. A do toho znějí frivolní music-hallové popěvky. Postupem doby nálada houstne, hudba přestává být tak veselá, a ze směšných figurek se pozvolna stávají politováníhodné oběti. Přesně tak, jak je zvykem o Marii Antoinettě a Ludvíkovi XVI. uvažovat, dva nanicovatí panáci, kteří našli důstojnost až pod gilotinou.
Revolucionáři nejsou žádní sympaťáci, ale autor neopomene korektně připomenout, že absolutismus nebyl tak úplně v pořádku a demokracie není takový nesmysl, jak se bývalá královna domnívá. Což nijak nebrání tomu, aby se Marie Antoinetta neukázala v posledním výstupu jako nešťastná dívenka, obětovaná na oltář státních zájmů; je to dojemné, melodramatické, očekávatelné, nikoli však kýčovité. Inscenace má, jak je u Špinara zvykem, svůj lehce odtažitý styl i výtvarné kvality, a výborná Pavlína Štorková v titulní roli dokáže všechny proměny a nuance uhrát velmi samozřejmě, s nadhledem a bez sebemenších stop těžkopádného psychologizování.
V Kladně se zkrátka objevila další inscenace, která dokazuje, že se tu nové vedení snaží velmi cílevědomě provozovat divadlo, které neodradí domácí publikum a zároveň může být atraktivní i pro nedaleké Pražáky. Bonusem je, že se navíc nebojí neznámých autorů. Regionálních scén, kde se něco takového daří, u nás bohužel nikdy nebylo mnoho.Více informací o inscenaci zde
Článek o posledních inscenacích Daniela Špinara vyjde v SADu 2014/3
Seděla jsem v druhé řadě a premiéru jsem si užívala všemi póry a smysly! Herecké výkony skvělé, ale Pavlína Štorková byla v roli "Toničky" naprosto parádní. S kamarádkou jsme pak byly v takové dobré náladě, že jsme si o tom musely povídat ještě do půl druhé do rána. A jak jsem řekla po skončení představení, i když jsem věděla jak to dopadne, pořád jsem čekala, že ji zachrání. :) Jsem ráda, že kvalita kladenského divadla se takto zvedla, v poslední době tam chodím čím dál častěji a s větší oblibou. Jen tak dál. :)
OdpovědětVymazat