Coriolanus
zdaleka ne tak pyšný, jak se původně zdálo
Po Othellovi a Macbethovi přišel na řadu Coriolanus a
ještě nás čeká Král Lear – letošní
sezona divadelních přenosů z Londýna se nese ve znamení nekompromisní
bardolatrie (i když o Shakespeara není v Londýně nouze nikdy). Zatímco
Nicholas Hytner svého Othella (podobně jako své předchozí Shakespeary
v RNT) aktualizoval razantně a důsledně, je pojetí Coriolana Josie Rourkové v Donmar Warehouse decentně
modernistické (s kostýmy až na výjimky v duchu „ani historie, ani současnost“).
Hádám, že si to
vynucuje samotný prostor divadla, kde těch pár židlí a jeden žebřík uprostřed
vypadá už jako opulentní scénografie – a jestliže Hytner si svým radikálním
přesazením Othella do dnešních válečných kulis otevřel bohatý prostor pro
„průběžné jednání“, které textu kontruje a významově jej obohacuje, v poloaréně
Donmaru se zdá skoro nezbytností, že se zde hraje víceméně staticky a rétoricky
(což není míněno pejorativně, ostatně ta jediná rvačka Coriolana
s Aufidiem působí při vší vypracovanosti přece jen trochu násilně, až se
člověk bojí o diváky v prvních řadách).
Pokud se
obligátně tvrdívá, že Coriolanus je tragédií pýchy a zpupnosti a moralitou
svého druhu, v inscenaci Josie Rourkové to platí výrazně méně. Už pohled
do ušlechtilé, přímé a jakoby ještě chlapecké tváře Toma Hiddlestona dává jasně
najevo, že s Coriolanem, jedním z nejnesympatičtějších Shakespearových
hrdinů, lze tentokrát soucítit. Mnohem spíš něž z vlastních zběsilých
výkřiků je Hiddlestonův a Rourkové Coriolanus vyložen z Meneniovy repliky
„Pro tenhle svět je on až příliš čestný/
a není schopen dělat ze sebe/ něco, co není. Co si myslí, řekne./ Srdce má na
jazyku.“
Už Lukešovo
stručné shrnutí zápletky první poloviny hry „Úspěšný vojevůdce Coriolanus se chce stát římským konzulem, svou pýchou
si však proti sobě popudí lid“ tady vlastně neplatí. Že se má chtít stát
konzulem, to u Rourkové Coriolanovi spíš vnucuje okolí, i ten rituál ukazování
ran s prosbou o hlasy lidu odmítá spíš proto, že je mu žinantní
zdůrazňovat vlastní zásluhy, než z nadřazenosti. (Podtrženě a pokorně tu
zazní „radši bych sloužil státu o své
vůli/ než vládl po jejich“.)
Co se na
sympatiích přidalo Coriolanovi, zřetelně se ubralo zástupcům lidu, tribunům
Juniovi a Siciniovi (z toho je tady Sicinie, která se svým druhem tvoří takřka
macbethovsky poživačný pár, lačnící po moci i sobě navzájem). Že hlasy, o které
Coriolanus poníženě žebrá, jsou mu nakonec odebrány, je viditelný podraz – a
režisérka neváhá zviditelnit protiklad toho, jak čestně a přímě bojuje
Coriolanus a jak pokrytecky a zákulisně manipulují tribunové. Nakonec se Joskův
překlad, který v Coriolanově řeči nahradí neutrální „officer“ expresivním „šíbrem“,
zdá být zcela přiléhavý.
Pokud budeme,
jak říká Milan Lukeš, „psychologizovat na
moderní způsob“, spíš v Hiddlestonově Coriolanovi najdeme jedináčka
vychovaného matkou, které nakonec nedokáže nic odepřít. Však to s ním taky
umí - Deborah Findlay jako Volumnie si pěkně vychutnává protikladné polohy
zejména ve výstupu, kdy syna přemlouvá, aby před lid předstoupil s omluvou
– bojovná žena, která bez zaváhání prohlašuje „kdybych měla deset synů (...), spíš bych snesla, aby jich devět padlo
hrdinně za svou zemi, než aby jediný z nich se ulíval z vojny doma“ najednou operetně cupitá a vemlouvavě
přesvědčuje, aby střihem přešla do vzteklého řevu a když mu syn ustoupí,
bleskově nasadila masku nezaujaté dámy „Dělej,
jak myslíš.“
Vrcholy
inscenace jsou v řečnických scénách – v první polovině
v Coriolanově řeči před senátem, v druhé v tirádě Volumnie,
která jej prosí, aby ušetřil rodné město. Zvláště ta první je znamenitě
gradovaná - postupně se rozběsňujícímu Coriolanovi, kterému nejdřív aplaudují
všichni, tleská nakonec nadšeně jen mladý radikální spolubojovník Titus
Larcius, zatímco Menenius úsporně hrajícího Marka Gatisse dává svým stále
zoufalejším výrazem najevo, že i když v odsudku lidu s Coriolanem
souhlasí, rozumný politik prostě určité věci nahlas neříká. Se sympatiemi
publika se zde zachází dovedně – i když na začátku chápeme Coriolanovo
rozhořčení a může nám imponovat, jak si nebere servítky, postupně zní stále
děsivěji fašistický podtón jeho řeči.
Pokud se
(potřetí citovaný) Milan Lukeš kdysi nad Rajmontovou inscenací v Národním
divadle dovolával groteskních podtónů, splakal by v Donmaru nad výdělkem
ještě víc. I když by to jeden nečekal, udělali tady z Coriolana hotovou
tragédii cti – a to vposledku i razantním škrtem konce, kdy hned poté, co Coriolana
dojme přesvědčivá řeč maty a rozhodne se mezi Volsky a Římem sjednat mír, mu
Aufidius vmete do tváře výčitku zbabělosti a Coriolanus ve snaze zachovat si tvář
se nechá dobrovolně odpravit jeho muži (žádný ukoptěný podraz se spiklenci se
zde nekoná, věty, které u Shakespeara svěřuje Aufidius spolubojovníkům, tady
křičí Coriolanovi přímo do tváře). Když je pak rituálně pověšen za nohy a
zničeného Aufidia skrápí krev z jeho hrudi, pláče nad ním tak usebraně, že
by skoro mohlo z jeho úst zaznít: „Mohl
být z něho nejskvělejší král,/ kdyby se dožil trůnu.“ Ale sakra, není to
z nějakého jiného Shakespeara?
(Coriolanus a
Hamlet je citován v překladech Jiřího Joska, citáty z Milana Lukeše
jsou z jeho článku Gaius Marcius,
Rehabilitatus (Svět a divadlo 3/2004))
Tu inscenaci jsem bohužel neviděl, ale úplně obecně: zaráží mě tu výchozí teze "Coriolanus je jedním z nejnesympatičtějších Shakespearových hrdinů".
OdpovědětVymazatCoriolanus přece u Shakespeara dost dlouho vypadá jako sice ne úplně kamarádský, ale navzdory tomu "kladný" a vlastně i velmi příkladný hrdina. A jeho tragédie spočívá v tom, že nedokáže spolknout evidentní křivdu a podraz, a zareaguje tak, že se z něj stane skutečný nepřítel a monstrum. Vždycky mi tudíž přišlo, že je to postava, která si mezi těmi shakespearovskými zaslouží skoro nejvíc soucitu (a že právě v tomhle je ta hra neobyčejně živá). Jinými slovy: režijní interpretace, o které píšeš, je víceméně ve shodě s "přirozeným čtením", abychom si zas jednou brnkli na naši oblíbenou strunu.
Vladimíre,
OdpovědětVymazatnic takového jako "přirozené čtení" neexistuje a už mě s tím neštvi :-))). Řekněme, že výklad Rourkové je ve shodě s tím, jak chápeš hru ty.
Já mluvím spíš o inscenační a interpretační tradici, stran níž se odvolávám na citovaný Lukešův text. A pokud Lukeš praví, že Coriolanus jako postava vykazuje dvě fáze, "hrdopyšnou a pomstychtivou", tak obého je v tomhle Coriolanovi značně ubráno.
Příkladný hrdina? Statečný válečník, jistě. Ale taky evidentně značně ctižádostivý, silně ješitný a dosti krvelačný. Tyhlety rysy jsou z textu očividné a inscenace je silně redukuje.
Ano, u Rourkové je to opravdu tak, že na mjuži, který pro vlast vykonal mnoho, se páše křivda. Ale stačí posunout akcenty, přidat na oné elitářské nesnesitelnosti ("Kdyby mi Senát dovolil, já bych/ je mečem srovnal. Po tisících bych ty/ otroky rozsekal a navršil z nich/ hromadu, co bych kopím nepřehodil" - takhle mluví Coriolanus ve své první scéně!) a dodat tribunům na sympatičnosti (vždyť dost možná chrání lid před tím, jak snadno podlehl potenciálnímu diktátorovi) a máme o hodně jiný obrázek.
A ani to pomstychtivé monstrum se v druhé půli z Hidlestonova Coriolana nestane ani zdaleka.
Jaký neexistuje? Přirozené čtení samozřejmě existuje, i když je to termín dost špatně definovatelný. A pro mě a za mě se mu ani nemusí říkat zrovna "přirozené čtení". Řekl bych, že je to Zdravého rozumu a jiných podobných.
OdpovědětVymazatAle jinak nevím, nemá smysl, abych se pouštěl do diskuse o inscenaci, kterou jsem neviděl. Moc toho, upřímně řečeno, netuším ani o coriolanovské britské inscenační tradici, Neviděl jsem dokonce ani tu Rajmontovo české nastudování - ale pokud vím, tak třeba zrovna ta Coriolanovi docela fandila.
Záznam Rourkeové Coriolana je možné vidět zítra ve Světozoru. Jdu se tam podívat a po této diskusi se dost těším.
OdpovědětVymazat"Přirozené čtení" - ten termín mě dost zaujal :-) Vtip je v tom, že každý čte "přirozeně" text jinak, prizmatem svých životních zkušeností, intelektuální kapacity, osobnostního ustrojení, apod. Takže Mikulkovo "přirozené čtení" se přirozeně dost liší od Drábkova. Z toho vyplývá, že jako nástroj pro kritika či teoretika je "přirozené čtení" podle mého názoru k použití jen v uvozovkách a jaksi intuitivně, což se mi právě líbí.
Proboha, ten Drábek vykukuje už i zpoza Coriolana :)
OdpovědětVymazatAle jinak s Marií souhlasím, "přirozené čtení" není přesně definovatelný termín a je jasné, že se pod něj dá schovat ledacos. Stejně jako pod vzpomínaný zdravý rozum (i u toho lze spíš cítit, že cosi takového existuje, než že by se jasně dalo vymezit, co to přesně je). A pro jistotu připomínám, že jsem měl na mysli skutečně jen "čtení textu", tedy hry samotné. V případě inscenace to je něco jiného.
No pro mě přirozené čtení i zdravý rozum jsou poměrně ošidné termíny. Existují samozřejmě ekonomičtější a méně ekonomické, důslednější a méně důsledné, lépe a hůře argumentované interpretace textu. Ale to je něco jiného. Fór je v tom, že si každý myslí, že jeho čtení je přirozené a jeho rozum zdravý :-)
OdpovědětVymazatNo jistě, s tím se samozřejmě musí počítat (i když samozřejmě víme své). Ale s tím je myslím problém i u mnohem přesněji definovatelných termínů či tvrzení.
OdpovědětVymazatMyslím, že je rozdíl mezi něčím, co se obtížně definuje, a mezi něčím, co si každý vykládá jinak.
OdpovědětVymazat