Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 2. (středa 24.6.)

CHA CHA CHA CHARLIE CHAPLIN - PLASTIC HEROES - HODINOVÝ HOTELIÉR

Počasí se v Hradci zlepšuje. Tedy, ne že by bylo úplně dobré, ale dnes bylo lépe než včera, a hůře než zítra, je-li tedy co věřit předpovědím. Nezlepšuje se bohužel festivalový Zpravodaj; Hadrián se se letos smrsknul na pouhé dvě stránky, kterým vévodí dosti banální zvací rozhovory s účinkujícími. Ale zas je zadarmo, takže z hlediska poměru cena/výkon jsme si oproti předcházejícím ročníkům výrazně polepšili, pokud bychom na toto téma chtěli pohlížet optimisticky. Taky je tam program na celý den, což je vzhledem k poněkud matoucí snaze dělit všechno podle jednotlivých divadel užitečné. A na Starém městě přibyla řada nových hospod a kaváren - jakkoli to úplně nevykompenzuje žal nad zavřenou Čtyřkou a zabedněným kebabovým okénkem na náměstí.

Středu jsem pojal s jednou výjimkou jako den loutkový, do Draku se ostatně na festivalu vždycky těším skoro nejvíc. Výsledný dojem byl, jak už to tak na festivalech stává, nevyrovnaný.

Takže odzadu: z bulharské loutkově-multimediální rádoby existenciální a samožerně působící neuměliny, nazvané Holy jsem zbaběle prchnul už asi po čtvrthodině. Silně pohybuji, že by se ve zbytku představní objevilo cosi jako divadelní nápad, po dobu mé přítomnosti rozhodně k ničemu takovému nedošlo.

Cha cha cha aneb Charlie Chaplin a jiná cháska Trochu zklamáním (i když na úplně jiné úrovni než Holy) byla plzeňská pocta němé grotesce Cha cha cha aneb Charlie Chaplin a jiná cháska. Kromě Chaplina nechyběly ani další hvězdy žánru, policajty se to na scéně jen hemžilo, došlo na spoustu honiček a rakvičkového mlácení hlavami o pódium, repliky sestávaly po vzoru úspěšných Tří mušketýrů především z citoslovců - ale celý ten technicky šikovně provedený strojek mlel jaksi naprázdno. Příznačné je, že nejživější odezvu publika vyvolala závěrečná projekce nabízející sestřih z několika klasických šlehačkových bitev. Staří mistři zůstali nedostižní.

Plastic Heroes O to větší radost mi způsobilo představení, které ve festivalovém programu vyhlíželo jako klasický zajíc v pytli. Izraelský loutkář Ariel Doron přivezl protiválečnou one-man show Plastic Heroes – a byl jedním slovem vynikající. Ne kvůli sdělení samotnému - výsměch vojenské drezůře a neurčitě obecný odpor k válčení je téma ve své neprůstřelné korektnosti už skoro protivné -, ale zásluhou skvěle zvládnuté loutkářské minishow. I když o loutkách se dá mluvit jen ve volném slova smyslu, Doron hrál s plastovými vojenskými hračkami, od malinkých vojáčků až po velké bojovníky na baterie, tanky a vrtulníky. Nic víc potřeba nebylo: docela jednoduše seděl za stolem, jehož deska byla jevištěm, a rozehrával jeden bizarní a absurdně groteskní výjev za druhým. 

Snad vůbec nejlepší výstup byl ten s trojicí vojáků plazících se škubavě kamsi za bojovým úkolem (byli to ti velcí baterioví, pohybovali se sami). Když ale jeden z nich trvá na tom, že nechce být vojákem, ale popovou hvězdou, dojde k výměně replik: „Veliteli, budeme ho muset zastřelit? – Nikoli, přidáme se k němu!“ Načež se rozjede neuvěřitelná popová show, včetně vrtících se vojáků, blikajících světel, tanků a vrtulníků, a nechybí dokonce ani miniohňstroj. Něco tak absurdně zběsilého jsem snad ještě v loutkovém divadle neviděl.

Doron má skvělý timing, neméně skvělý cit pro „nesnesitelné“ natahování akce i pro nečekané zvraty, umí být ironický i dojemný, a netlačí přitom nijak nepříjemně na pilu. Kdybyste na něj někde natrefili, neváhejte. Tady v Hradci byli Plastic Heroes – alespoň prozatím - jasným zlatým hřebem. I když to byla drobnička na slabých čtyřicet minut.

Hodinový hoteliér A na závěr ona dnešní činoherní výjimka. Za dávných časů největší slávy cédéček a gramofonových desek mívali v hudebninách regál označený „oldies“. Obvykle se v něm skrývala alba méně známých skupin ze šedesátých a sedmdesátých let - nemusela to být úplně špatná hudba, ale spíš pro nostalgiky než pro fajnšmekry, žádný překvapivý úlet, žádná první liga. Právě takový dojem ve mně vzbudil Rajmontův (a Landovského) vinohradský Hodinový hoteliér. Docela přijatelný, nenápadně ale účelně zrežírovaný a odehraný – zhruba ve stylu lepší televizní inscenace. Je asi v řádu věci, že z čtveřice účinkujících byli lepší oba představitelé důchodců, Oldřich Vlach a Jaroslav Satoranský. Příjemně překvapil především druhý jmenovaný. Pokud to mohu posoudit, byl vlídný a poněkud rezignovaný ex‑legionář Hanzl nejlepší Satoranského výkon, na jaký si dokážu vzpomenout (ale uznávám, mám v tomto ohledu hodně velké mezery).