LENI - ODVRÁTENÁ STRANA MESIACA - LESK A BIEDA KURTIZÁN
Neděle byla v Hradci slovenská. Ráno Leni se Studénkovou, odpoledne Odvrátená strana mesiaca s Vášáryovou a nakonec Lesk a bieda kurtizán podle Amslera. Pokud bychom se na program podívali soutěživýma očima, vyhrála Vášáryová s nevelkým odstupem před Studénkovou, Balzac s Amslerem zůstali vzadu, přestože byli ze všech nejdelší a nejambicióznější.
Leni bratislavského Národneho divadla přehledně a zručně připomene všechny otázky a témata, která mohou být spojena s životem proslulé „Hitlerovy filmařky“ Leni Riefenstahlové. Předvede její obranu, dílem věrohodnou a dílem pokryteckou, stejně jako tendenci současných médií soudit postavy tohoto typu až příliš efektně a senzacechtivě. Zdena Studénková hraje stárnoucí, elegantní ženu, která ovšem dokáže být stále velmi rázná a dominantní, Ľubomír Paulovič poněkud povrchně bavičského, ale nikoli primitivního partnera v diskusi. Publikum je takřka učebnicově vedeno k tomu, aby se nad tématem „samo zamyslelo“. Vlastně tomu celému není moc co vytknout. Tedy až na to, že je to všechno jaksi spořádané, předvídatelné a pro diváky až moc pohodlné, že je to spíš jen taková bezpečná hra na hledání pravdy nebo na zamýšlení, a všem je až moc dobře jasné, že se to nikoho z přítomných nijak zvlášť netýká. Dobrá šance vyrazit do divadla, prohlédnout si na vlastní oči jak zachovale dnes vypadá slovenská televizní a filmová sexbomba osmdesátých let, a přitom se návdavkem i trochu zamyslet. Vcelku bezbolestně, snad i příjemně, nebo snad ještě lépe - apartně. Ale aby nedošlo k mýlce: nemyslím si, že by na tom bylo něco zavrženíhodného.
Méně závažně se tváří Klimáčkova hra Odvrátená strana mesiaca. Chytře a zábavně napsaná hra o matce, která se nechce vzdát svého dospělého syna a už vůbec nehodlá otevřít skříň, ve které se skrývají kostlivci z její minulosti. Emília Vášáryová je v této poloze suverénní, lehounce nad věcí, ale taky bez okázalé ironie nebo naopak protivného sebedojímání či vnějškového afektu. Trojice spoluhráčů jí velmi spolehlivě sekunduje a Marián Amsler režíruje přesně tak „neviditelně“, jak to tomuto typu her svědčí. Jenže zhruba ve dvou třetinách dojde na to, co se Klimáčkovi stává až nebezpečně často: ve snaze vše vystupňovat a uzavřít začne tlačit na pilu, děj se z tenké hrany mezi groteskou a „normálností“ skulí do afektované přepjatosti, režisér i herci se přizpůsobí, a představení tak skončí jako protivné, za vlasy přitažené melodrama.
Úplné finále festivalu obstarala Amslerova adaptace Balzakova románu Lesk a bída kurtizán (z bratislavské Arény). Z představení čiší snaha být hodně ironický, pohrávat si popovou pokleslostí a melodramatickou přepjatostí, a navíc ukazovat paralely mezi dekadentním druhým císařstvím a zkorumpovanou současnosti. Moc to ale nevychází, respektive působí to všechno strašně chtěně, upachtěně - a vzdor všem efektům a přepjatostem nijace. Tvůrci se mohou stokrát ohánět záměrnou ironií, pokud ale zredukují „důkladného“ Balzaca na kostru v podobě příběhu jako z telenovely a sami přitom nepřidají nic víc, než nepřesvědčivě zazpívané slovenské verze současných světových hitů a banální aktualizace v podobě narážek na současné politiky, smysl celého počínání mi poněkud uniká. Je to vlastně trochu podobný přístup, jaký předvedli Skutři s Oněginem, jenže ti to měli alespoň hezky vydesignované a herci výborně zpívali.
Když je málo zajíců
Bez velké nadsázky je možné napsat, že trojice závěrečných festivalových inscenací představuje různé polohy moderního bulváru; což nemyslím a priori hanlivě, spíš jako synonymum pro opusy divácky vstřícné, efektní, v horším případě poněkud podbízivé. V hudbě se tomu říká pop pro dospělé. Vlastně to bylo docela příznačné. Zdá se totiž, že festival záměrně mění z dramaturgicky dosti neuchopitelné akce v cosi jako přehlídku „měšťanského mainstreamu“. Což opět nemyslím nijak pejorativně, festival je určený primárně pro domácí publikum (které jej má v nefalšované oblibě), takže to má svou zřetelnou logiku. Ani nemluvě o tom, že pro milovníky všelikých alternativ či nemainstreamovostí je tu Drak, stany v Žižkových sadech i rozsáhlý doprovodný program v rámci Open Airu. Za dramaturgii festivalu byla letos odpovědná dvojice Jana Slouková - Daniel Přibyl. Poprvé, takže je samozřejmě otázkou, do jaké míry lze z jejich úvodního pokusu vyvozovat dalekosáhlé důsledky. Velká rozumnost a opatrnost toho, co se letos odehrávalo v činoherní části festivalu, však byla nepřehlédnutelná. Striktní oddělení „klicperácké“ a „drakovské“ půlky to ještě podtrhla. Přiznám se, že jsem v tomto ohledu na rozpacích. Pro Divadla evropských regionů byl vždy charakteristický vysoký výskyt počet zajíců v pytli; řada rozčilujících zklamání a pár nečekaně milých překvapení. Nějak se mi letos po těch zajících nostalgicky stýskalo.
Neděle byla v Hradci slovenská. Ráno Leni se Studénkovou, odpoledne Odvrátená strana mesiaca s Vášáryovou a nakonec Lesk a bieda kurtizán podle Amslera. Pokud bychom se na program podívali soutěživýma očima, vyhrála Vášáryová s nevelkým odstupem před Studénkovou, Balzac s Amslerem zůstali vzadu, přestože byli ze všech nejdelší a nejambicióznější.
Leni bratislavského Národneho divadla přehledně a zručně připomene všechny otázky a témata, která mohou být spojena s životem proslulé „Hitlerovy filmařky“ Leni Riefenstahlové. Předvede její obranu, dílem věrohodnou a dílem pokryteckou, stejně jako tendenci současných médií soudit postavy tohoto typu až příliš efektně a senzacechtivě. Zdena Studénková hraje stárnoucí, elegantní ženu, která ovšem dokáže být stále velmi rázná a dominantní, Ľubomír Paulovič poněkud povrchně bavičského, ale nikoli primitivního partnera v diskusi. Publikum je takřka učebnicově vedeno k tomu, aby se nad tématem „samo zamyslelo“. Vlastně tomu celému není moc co vytknout. Tedy až na to, že je to všechno jaksi spořádané, předvídatelné a pro diváky až moc pohodlné, že je to spíš jen taková bezpečná hra na hledání pravdy nebo na zamýšlení, a všem je až moc dobře jasné, že se to nikoho z přítomných nijak zvlášť netýká. Dobrá šance vyrazit do divadla, prohlédnout si na vlastní oči jak zachovale dnes vypadá slovenská televizní a filmová sexbomba osmdesátých let, a přitom se návdavkem i trochu zamyslet. Vcelku bezbolestně, snad i příjemně, nebo snad ještě lépe - apartně. Ale aby nedošlo k mýlce: nemyslím si, že by na tom bylo něco zavrženíhodného.
Méně závažně se tváří Klimáčkova hra Odvrátená strana mesiaca. Chytře a zábavně napsaná hra o matce, která se nechce vzdát svého dospělého syna a už vůbec nehodlá otevřít skříň, ve které se skrývají kostlivci z její minulosti. Emília Vášáryová je v této poloze suverénní, lehounce nad věcí, ale taky bez okázalé ironie nebo naopak protivného sebedojímání či vnějškového afektu. Trojice spoluhráčů jí velmi spolehlivě sekunduje a Marián Amsler režíruje přesně tak „neviditelně“, jak to tomuto typu her svědčí. Jenže zhruba ve dvou třetinách dojde na to, co se Klimáčkovi stává až nebezpečně často: ve snaze vše vystupňovat a uzavřít začne tlačit na pilu, děj se z tenké hrany mezi groteskou a „normálností“ skulí do afektované přepjatosti, režisér i herci se přizpůsobí, a představení tak skončí jako protivné, za vlasy přitažené melodrama.
Úplné finále festivalu obstarala Amslerova adaptace Balzakova románu Lesk a bída kurtizán (z bratislavské Arény). Z představení čiší snaha být hodně ironický, pohrávat si popovou pokleslostí a melodramatickou přepjatostí, a navíc ukazovat paralely mezi dekadentním druhým císařstvím a zkorumpovanou současnosti. Moc to ale nevychází, respektive působí to všechno strašně chtěně, upachtěně - a vzdor všem efektům a přepjatostem nijace. Tvůrci se mohou stokrát ohánět záměrnou ironií, pokud ale zredukují „důkladného“ Balzaca na kostru v podobě příběhu jako z telenovely a sami přitom nepřidají nic víc, než nepřesvědčivě zazpívané slovenské verze současných světových hitů a banální aktualizace v podobě narážek na současné politiky, smysl celého počínání mi poněkud uniká. Je to vlastně trochu podobný přístup, jaký předvedli Skutři s Oněginem, jenže ti to měli alespoň hezky vydesignované a herci výborně zpívali.
Když je málo zajíců
Bez velké nadsázky je možné napsat, že trojice závěrečných festivalových inscenací představuje různé polohy moderního bulváru; což nemyslím a priori hanlivě, spíš jako synonymum pro opusy divácky vstřícné, efektní, v horším případě poněkud podbízivé. V hudbě se tomu říká pop pro dospělé. Vlastně to bylo docela příznačné. Zdá se totiž, že festival záměrně mění z dramaturgicky dosti neuchopitelné akce v cosi jako přehlídku „měšťanského mainstreamu“. Což opět nemyslím nijak pejorativně, festival je určený primárně pro domácí publikum (které jej má v nefalšované oblibě), takže to má svou zřetelnou logiku. Ani nemluvě o tom, že pro milovníky všelikých alternativ či nemainstreamovostí je tu Drak, stany v Žižkových sadech i rozsáhlý doprovodný program v rámci Open Airu. Za dramaturgii festivalu byla letos odpovědná dvojice Jana Slouková - Daniel Přibyl. Poprvé, takže je samozřejmě otázkou, do jaké míry lze z jejich úvodního pokusu vyvozovat dalekosáhlé důsledky. Velká rozumnost a opatrnost toho, co se letos odehrávalo v činoherní části festivalu, však byla nepřehlédnutelná. Striktní oddělení „klicperácké“ a „drakovské“ půlky to ještě podtrhla. Přiznám se, že jsem v tomto ohledu na rozpacích. Pro Divadla evropských regionů byl vždy charakteristický vysoký výskyt počet zajíců v pytli; řada rozčilujících zklamání a pár nečekaně milých překvapení. Nějak se mi letos po těch zajících nostalgicky stýskalo.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme