Dokonání "postdramatického obratu" režiséra Zetela v inscenaci Fernando Krapp mi napsal dopis (jak o tom píše v SADu 3/2015 Radka Kunderová) může být pro nepravidelné návštěvníky Buranteatru (jako jsem já), uvyklé snadno rozpoznatelnému stylu tohoto divadla, hodně nezvyklé. Místo herců, jemně, precizně a neokázale pracujících s textem, se tu náhle do popředí dere režie, která si postdramaticky (či lépe řečeno postmoderně) "vymýšlí", o překot dekonstruujíc Dorstův text. Ale proč ne. Pokud to přidá na hodnotě výpovědi.
Zetelova režie na sebe strhává pozornost. Inscenaci vede ke stálé (parodické) nadsazenosti, herci se (jen) věnují střídání různých žánrových poloh. Jako téma dlouho dominuje machismus a mužská sebestřednost, a vlastně až po Juliině přiznání nevěry, které Krappa dovede k rozhodnutí dát manželku do rukou psychiatrů, protože si "moc vymýšlí", se začne vyjevovat, proč celý ten režijní humbuk, proč všechno to "jako", hraní si, "závorkování", zcizování: ukázat pohyb na hraně mezi zdáním a skutečností, předstíráním a autenticitou, v němž se postavy ocitají. Problém však je, že celé to působí jako chladný režijní konstrukt, jako sice dobře promyšlený, ale jednoúčelový koncept, který už nenabízí nic dalšího. Zetel vsadil na režii, opustiv herce - bohatší výklad textu to však nenabídlo.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme