Škorpil: Kontrola kvality (Rimini Protokoll - PDFNJ 2015)

Opět se prokázala stará pravda, že je výhodou chodit do divadla s podstatně sníženým očekáváním. Konstatuji tedy rovnou, že stran Kontroly kvality nesdílím skepsi (až znechucení?) Vladimíra Mikulky. A zajdu dokonce tak daleko, že (s vědomím odpadnutí nešťastného Der Die Mann) ji označím za dosud divadelně nejvyrovnanější a nejzajímavější představení letošního festivalu. Pochopitelně, že dokumentární divadlo tohoto typu má své (dobrovolně přijaté) limity, ale – i při srovnání se zážitky z letošní Nitry a řečeno tak trochu fotbalově – Rimini Prtokoll prokázal své kvality. Haug s Wetzelem myslím v rámci možností daných – s prominutím – hlavní představitelkou citlivě pracují s rytmem, dobře střídají pasáže osobní a intimní s faktografickými, dokáží vymyslet na letošní festival nebývalé množství scénických nápadů překračujících rámec pouhé ilustrace a především nedovolí Marii-Christině Hallwachsové sklouznout do jednoznačné „vydírky“ a hraní na sentiment a empatii. A to včetně oné závěrečné věty: „Já se směju často.“
Samozřejmě, nešlo si nevšimnout, že to, co jsme na jevišti sledovali, byla jednoznačná „pro-life“ propaganda a přiznávám, že mne to celou dobu lehce, ale znatelně, provokovalo. Tam kde jindy – třeba v Kapitálu – znělo více často protichůdných „hlasů“, zde je slyšet jen jeden a i ten je scénáristicky hájen, aby se nemusel příliš trápit negativy (zůstávají jen naznačeny jako například patrný vztah s ošetřovatelem Davem). Protože jsem ale neměl pocit, že jsem atakován a protože myslím, že na mne nikdo netlačil a neurčoval mi příliš co si mám myslet, tentokrát mi to až tak nevadilo.