Etlíková: Marbacka (Kartel - Jan Kačena)

Spí, když bdí

První část inscenace Marbacka se odehrává pod širým nočním nebem na dvoře starého vršovického domu. Na scéně v pozadí stojí akvárium symbolizující vodstvo, bílý lampion zavěšený na šňůře na prádlo je Sluncem, štafle zastupují horu a svíčky na nich rozmístěné připomínají hvězdy. V centru se vypíná dřevěná kostra týpí jako nebe a v něm je umístěná vana plná řeřavých uhlíků, což evokuje zemské hlubiny. Dvě víly, které v tomto světě bydlí, krajinu poničí hned v prvních scénách. Jedna znečistí vodu v akváriu černou tekutinou, druhá zhasí násadou od lopaty lampion-Slunce. Pak víly seznají, že ztratily domov a nyní musejí putovat za novým.

Víla Mia (Vendula Pospíšilová) má černé šaty a vlasy vyčesané do drdolu a připomíná černokněžnici, zatímco víla mumínek (Julie Goetzová) v bílých dupačkách s kapucí vypadá jako nevinné dítě-zvířátko. Na ničení světa mají obě bytosti („zlá i „nevinná“) stejný podíl – neuvědomují si, co způsobují. Herečky jim propůjčují roztomile přihlouplý výraz obličeje s vykulenýma očima, jaký mají postavy z ilustrací doprovázejících knihy Tove Janssonové mumíncích. I jednoduché úkony je stojí mnoho námahy, místo chození cupitají, při mluvení těžce hledají slova a neustále se pletou v časování sloves. Když například hoří model domečku Mii a mumínek se jej snaží uhasit tím, že na něj nasype řeřavé uhlíky, lze uvěřit, že není v jeho silách vidět, že žár spíše posílil. Ostatně ani Mia si plně neuvědomuje, co se přesně děje. Zatímco přímo před vílami plane oheň, ony dlouho a klidně hovoří o jakési vzdálené katastrofě.

Druhá část inscenace se odehrává ve sklepě a její charakter se blíží živému obrazu. Víly napůl leží a napůl sedí na zemi uprostřed potemnělé místnosti. Mají splývavé šaty a rozpuštěné dlouhé vlasy, vyniká jejich ženskost. Občas se milenecky dotýkají a hladí. Vedou podobně apokalypticky laděnou konverzaci o vzdálených katastrofách a o bytostech na útěku, jakou vedly venku. Mají stejně přihlouplé výrazy jako předtím a nijak neberou v potaz proměnu, která se odehrála s charakterem jejich vztahu. V předchozí části se oheň objevil na scéně fyzicky, nyní lze říct, že postavy hoří vnitřně. Mají mezi sebou erotický vztah a cítí neklid a potřebu dál putovat. Ani tentokrát o ohni nepřemýšlejí, nechávají se obklopovat aerosolem z mlhostroje a poddávají se mu.

Přestože je apokalyptická atmosféra Marbacky sugestivní, nejedná se o jednoznačně temnou inscenaci. Mumínkovská stylizace postav do ní vnáší ironii a umožňuje kritiku (rozhodně ne prvoplánovou) lidí neschopných nést následky za své chování ke světu.

BARBORA ETLÍKOVÁ