Škorpil: Na útěku (Adámek, Kanhäuserová, Nejtek)

Na útěku představuje v Adámkově tvorbě úkrok stranou. Inspirací byla prý inscenace Příběhy, kterou se scénografkou Ivanou Känhauserovou připravil zhruba před rokem (a o němž jsem psal zde). Stejně jako tehdy, stojí i zde v základu snaha pracovat asociativně s předměty a scénografií ve velmi volném slova smyslu.
Během zkoušení se ale – jak Adámek prozradil na „diskusi s tvůrci“ ­– vynořilo téma „útěku“, který mělo být zprostředkované nekonkrétní a pocitovou hrou založenou. Inscenace pak dospěla k relativně pevnému tvaru, kombinujícímu demonstrovaný a zasmyčkovaný přednahraný text líčící blíže neurčený útěk z lágru, manipulaci se scénickými - či scénografickými - objekty (provazy, latě, nejrůznější nádoby…) v podání Kanhäuserové a Jana Mikuška a v závěru skladbu Michala Nejtka s textem Jiřího Adámka v Mikuškově sólovém provedení. Tak zřejmě vypadala inscenace na své premiéře na konci listopadu. Před včerejší první reprízou se ale Adámek s kolegy rozhodli pro ještě další „úkrok“ a celou – delší - scénografickou část zbavili pravidelnosti. Kanhäuserová s Mikuškem a doslova i obrazně stranou stojící Petrou Lustigovou improvizují. Rozhodnutí je to dobrodružné. Zatím ale naráží na řadu úskalí: především si všichni musí na tento princip zvyknout, zabydlet se v něm a dopřát si dostatek času. Nespěchat, nemířit k cíli, nehrát (třeba i mimoděk) a ve volnosti a hře s náhodou se zabydlet. Zvolné improvizační cestě se také poněkud příčí ono přednahrané vyprávění, které jednak limituje volnost hry a jednak příliš svádí diváky, aby se pokoušeli sdělovaný příběh obsazovat postavami, které vidí na jevišti, což je v protikladu s proponovanou otevřeností tvaru a vyznění inscenace příliš zatěžuje. Již zde zaznělo slovo dobrodružství. Jím, se všem i plusy a i minusy, které podobné (polo)improvizované pokusy na divadle obvykle přinášejí, Na útěku opravdu je. Pro režiséra a tvůrce, který by klidně mohl jen opakovat úspěšnou „hlasovou“ metodu, jde ale jistě o důležitý pokus.