Depresivní děti v nové inscenaci pokračují ve svém průzkumu "neobvyklého" na divadle, toho, co se na něm jaksi "nesluší", a dále svými interaktivními akcemi posouvají hranice mezi jevištěm a hledištěm, mezi účinkujícími a diváky (byť tentokrát nejdou tak daleko jako v předchozím Kabaretu Sade...). Tématem Mého domu, mého hradu je tajemství - co se jím dnes vlastně ve všeobecně "sdílející" společnosti rozumí? Kde končí veřejný a kde soukromý prostor? A může být ona provázanost i k něčemu dobrá? Jako nejednou, nabízejí Depresivní děti i zde opravdu zajímavý a podnětný koncept, který je i režijně dobře aranžován - diváci sedí do kruhu a takto vymezený prostor obklopují a uzavírají dlouhé průsvitné igelity, zpoza nichž se ozývají různé, atmosféru tajemna a voyerství náležitě podporující zvuky; celý večer je koncipován jako série výstupů v rámci vědecké konference o sledování obyvatel jednoho obytného domu... Jako nejednou, i zde ovšem nastává tíživý problém s hereckým (s prominutím) naplněním onoho konceptu a režijního naaranžování. Účinkující, až na čestné výjimky, působí nevýrazně, nepřesvědčivě, bez napětí, ve svých rolích (ano, postavy "vědců" bychom mohli označit za role) se zakoktávají; nepracuje se tu ani bohužel (jako jindy) s osobnostní jedinečností (či až svérázností) herců. Inscenace vlastně jako by byla jen jakousi "prezentací" toho, co by za příznivějších okolností mohlo skutečně vzniknout.
Jak říkám, není to jen problém této inscenace Depresivních dětí. Zde se ovšem stal jaksi markantnějším a naléhavějším.
Portrét Venuše ve Švehlovce, domovského sídla Depresivních dětí, vyjde v SADu 2/2016
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme