Švandovo divadlo sleduji a pravidelně o něm píšu - glosy, recenze i souhrnné statě - od jeho znovuotevření v roce 2002 - tedy od doby, kdy se jeho ředitelem stal Daniel Hrbek. Mé referáty za těch víc jak třináct let byly v drtivé většině záporné (někdy do té míry, že šlo jen o jízlivé, uštěpačné poznámky) - nikdy se mi ale nestalo, že by divadlo vůči mně použilo nějakých obstrukcí, že by nad mými články veřejně vyjádřilo nějakou nevoli. Naopak mi vždy, jako kritikovi, vyšlo plně vstříc (texty her či scénáři počínaje a novinářskými vstupenkami konče) a já tak vskutku měl ke své práci, co jsem potřeboval.
Samozřejmě, banalita. Jen chci ale říct: takhle si představuji optimální vztah umělců ke kritikům. Jde o vztah, který je založen na profesionální korektnosti, který si je - zdá se mi - vědom toho, že kritika je nedělitelnou součástí umělecké tvorby, neboť o ní poskytuje nejen jistou (odbornou) informaci veřejnosti, ale i (byť si to třeba někdy nechce připustit) zpětnou vazbu pro samotného tvůrce.
Jistěže si nedělám nejmenší iluze, co si asi tak dotyční o mých pracích myslí v soukromí - ale to je mi upřímně řečeno jedno. Když použiju oblíbeného přirovnání, jak jsme - divadelníci i kritici - na jedné lodi: ano, ale každý žijeme ve své kajutě a když už se potkáme při večeři, je myslím fajn při ní dodržovat jisté dekorum.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme