čtvrtek 11. února 2016

Mikulka: Manon Lescaut (Národní divadlo)

Špinar je motýl


Po zhlédnutí Manon Lescaut se nemohu ubránit dojmu, že je to ten asi nejšpinarovštější Špinar, jakého jsem kdy viděl. V dobrém i v tom horším. Sice se nepoužívaly mikrofony, ale jinak zdejší umělecký šéf předvedl ve zlaté kapličce téměř kompletní arzenál. Počínaje diskokoulí a přehlídkou svalnatých pánských hrudí, přes všelijaká blýskátka a zbytné ornamenty (hlouček eroticko-dekadentních statistů mi setrvale pil krev), několik velmi dobrých hereckých výkonů, opulentní výtvarno a dobře zvládnutý velký prostor. (V posledním zmíněném ohledu je ostatně Špinar jedním z mála českých režisérů, v jehož inscenacích se to daří pravidelně). Též ironii, drženou s ohledem na předlohu docela citlivě na uzdě a postupně nemilosrdně převálcovanou záplavou melodramatických líbivostí a slzavého kýče, jak už si to tak tahle Nezvalova přeceňovaná divadelní cukrárna vynucuje.



Navzdory všem výstřednostem jdou totiž inscenátoři s předlohou ruku v ruce: milostný příběh sice vyvazují z dobových kulis a škrtají největší nehoráznosti, nevymýšlejí si však nic, co by bylo Manon zásadně proti srsti. Ostatně i to je docela špinarovské, jeho síla nikdy nespočívala v razantní a hluboké interpretaci nebo sdělování významů, spíš ve schopnosti dodat hrám cosi jako „divadelní náboj“.

Celkově řečeno, kdo má rád výpravné divadlo a rád se dojme nad ušlechtilým utrpením nešťastného rytíře a jeho motýla Manon, bude nejspíš spokojen. Sám Špinar mluvil v této souvislosti o „operním pojetí“ – a nutno přiznat, že to docela sedí. Cynikům rozhodně nedoporučuji, jako kasaštyk ale do Národního divadla patří asi i kousky tohoto rázu. 

Recenze vyšla v týdeníku Echo 24 7/2015
Více informací o inscenaci zde

foto Patrik Borecký

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme