Jan Jirků si ve své inscenaci (vycházející ze stejného vlastního textu, jaký před osmi lety inscenoval v Divadle Polárka) neklade lehké otázky. Na životním příběhu (smyšleného) prostého Jana Tlamky, který se stane příznivcem Jana Husa, posléze se přidá k husitům, projde s nimi všechny bitvy, aby se po smrti svého syna „utekl do soukromí“, ale nakonec se přeci jen znovu ocitl „uprostřed dějin“, v bitvě u Lipan, se zamýšlí, obecně řečeno, nad způsobem naplňování různých lidských či společenských ideálů, nad tím, jaké tyto ideály mají smysl, pokud jsou prosazovány násilím; a jaké jsou za tím vším vlastně „boží plány“, když se toto děje.
Jirků tvoří portrét „malého“ člověka v soukolí „velkých“ dějin; dospívá sice k poněkud otřepaným sdělením typu člověk je spíše obětí dějin a smysl života se nachází v těch nejprostších věcech jako je láska mezi lidmi, podstatné se mi však zdá být, že v jeho práci opravdu „o něco jde“ a že před dětského diváka (příslušného věku) staví svět v jeho problematičnosti. Inscenačně tak činí prostředky atraktivními, dalo by se říct protřelými, které jsou sice občas sporné (např. neustálá potřeba být zábavný, snaha sdělované pořád jakoby humoristicky podrývat a znevažovat), celkový příznivý dojem z inscenace to však neovlivňuje.
Recenze vyšla 22. 2 v Lidových novinách
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme