Tak tady se někomu zachtělo divadelnosti?!
V neděli mě na německém festivalu čekal dvoják: odpolední curyšské dokudrama Hans Schleif jsem bral spíš jako povinnost, na večerní hannoverské zpracování Millerova Pověření jsem byl upřímně zvědavý. Dopadlo to přesně opačně. Dokudrama dokázalo zcela minimálními prostředky zaujmout a dvě hodiny utekly jak nic, stejně dlouhé, snaživě barvité Pověření zůstalo u nekonečné nudy.
Německý herec Matthias Neukirch nedělá vlastně nic jiného, než že popisuje, kterak v archivech mnoho let pátral po tom, jak moc se jeho dědeček - slavný architekt a archeolog Hans Schleif - zapletl s nacisty. Rodinná legenda praví, že sice byl v SS, ale že vlastně jen dělal vědu, o ničem nevěděl a nikomu neublížil (v českých souřadnicích tohle zní zatraceně povědomě), jeho vnuk ovšem postupně s hrůzou přišel na to, že ve skutečnosti projektoval koncentrační tábory, podzemní továrny a odpalovací rampy pro rakety V1 a V2. Ale nejde tu jen o téměř detektivně napínavý příběh, Neukirch vypráví jednoduše, občas s ironizujícím nadhledem, vždy ale s velmi uvěřitelným osobním zaujetím, důvěryhodně a poutavě. Je to historie zcela osobní a přitom jí nechybí ani obecný přesah: Hans Schleif tak vlastně napravuje víru ve smysl dokumentárního divadla na nacistické motivy, kterou tak ošklivě pošramotily Kameny zmizelých z Karlsruhe.
Mimochodem, Martin Švejda se při příležitosti dvou dokumetárních představení dožadoval „divadelního rázu“ podobných produkcí - tady to ovšem paradoxně vycházelo přesně opačně. Trochu slabší byly především ty pasáže, ve kterých se inscenátoři snažili jednoduché vyprávění zdivadelnit, ať už emocí nebo akcí. Ale naštestí to byly jen drobné skvrny na kráse celkově velmi povedeného kusu.
To o Pověření se skoro ani nechce psát. Millerův zaumně poetický text na téma revoluce (a revolucí) se hannoverské divadlo snažilo rozpohybovat tak klopotně a nemúzicky, že se až nechtělo věřit. Divadelnosti tu ovšem bylo – čistě teoreticky – na rozdávání. Tanečky, loutky, projekce, playback z hlasu samotného autora, živá kapela, barvité kostýmy, masky slavných revolucionářů a co já vím co, ještě všechno. Jenže tomu zoufale chyběl jakýkoli divadelní šmrnc, zajímaví herci, charisma, nápady a co já vím, co ještě všechno. Celé to viditelně chtělo být strašně moc ironické a veselé, jenže málo platné, nejlepší a nejironičtější hlášku v tomto případě nezamýšleně nabídla programová brožura: „Ten nejzábavnější a zároveň nejautentičtější Miller všech dob.“ Jojo, tak neodolatelně zábavný a autentický, až se z toho chtělo usnout.
festivalové stránky zde
recenze Hanse Schleifa vyšla v Divadelních novinách 21/2016 (k přečtení zde)
To o Pověření se skoro ani nechce psát. Millerův zaumně poetický text na téma revoluce (a revolucí) se hannoverské divadlo snažilo rozpohybovat tak klopotně a nemúzicky, že se až nechtělo věřit. Divadelnosti tu ovšem bylo – čistě teoreticky – na rozdávání. Tanečky, loutky, projekce, playback z hlasu samotného autora, živá kapela, barvité kostýmy, masky slavných revolucionářů a co já vím co, ještě všechno. Jenže tomu zoufale chyběl jakýkoli divadelní šmrnc, zajímaví herci, charisma, nápady a co já vím, co ještě všechno. Celé to viditelně chtělo být strašně moc ironické a veselé, jenže málo platné, nejlepší a nejironičtější hlášku v tomto případě nezamýšleně nabídla programová brožura: „Ten nejzábavnější a zároveň nejautentičtější Miller všech dob.“ Jojo, tak neodolatelně zábavný a autentický, až se z toho chtělo usnout.
festivalové stránky zde
recenze Hanse Schleifa vyšla v Divadelních novinách 21/2016 (k přečtení zde)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme