Švejda: Osobní divadelní bilance 2016

Je konec roku, jde o blog, tak proč nebýt jednou trochu osobnější, že.
Viděl jsem během roku téměř osmdesát představení, z toho bylo na čtyřicet premiér. Jsem "reprezentativním" kritikem, který viděl aspoň to podstatné a který při tom nebyl aspoň trochu pragocentrický? Myslím, že ne. A tak se zase ankety SADu (byť redakce tentokrát výslovně píše: "čím více se vás zúčastní, tím pestřejší bude přehled toho, co má cenu zmínit, byť by Váš hlas byl ojedinělý") nezúčastním. Nepovažoval bych to prostě za seriózní.
Osmdesát představení... Lenka Dombrovská v Chuchmově Jasné řeči uvedla, že během sezóny vidí kolem tří stovek představení (kolik jich vidí JPK si netroufám ani odhadnout). Zůstává mi nad tím rozum stát. K čemu to? Fakt si je všechny pamatuje? A fakt to stojí za to? Já osobně bych byl rád ještě selektivnější, soustředil se jen na určité "segmenty", na to, co považuji za skutečně přínosné sledovat (a naopak bych se chtěl zbavit nutkání chodit všude tam, kam je "vhodné" chodit a kde se přitom vlastně nic moc neděje).Takhle jsem letos chodil do Venuše ve Švehlovce. Bavilo mě to. Zvláště Depresivní děti, toužící po penězích. A Jakuba Čermáka považuji za hodně perspektivního režiséra.
No, Národní divadlo (činohru) jsem si, vcelku, neodpustil sledovat. Těší mě hlavně, že v něm nerežírovali (jak bylo zprvu proklamováno) pouze domácí Špinar s Páclem, ale že dostali příležitost i takoví Mikulášek s Fričem. A uvedení Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj - tím svým zdánlivě nesmyslným mimoběžným žvaněním - považuji od Národního divadla  za subverzivní čin roku.
Nejsem rád za rekonstrukci Divadla Na zábradlí. Za tu nutnost vyvolanou neoblomnými nároky majitele Pachtova paláce i za její protahování. Co taková dlouhodobá absence "být doma" dokáže se souborem udělat, si umím živě představit.
Nejsem rád ani za to, kam to, podle všeho, směřuje v Dejvickém divadle. Byť to, myslím, bylo nevyhnutelné - a byť je to jen jeden z mnoha projevů, dokazujících  malou pružnost v provozu českého divadla. Mělo se to již na začátku, po Krobotově odchodu, řešit radikálně.
Stále se nepřestávám divit, kolik rozruchu vyvolala naše "kauza Divadlo v Dlouhé". Proč třeba divadlu stálo za to o tom tak obšírně hovořit ve své výroční ročence či tomu dokonce zasvětit program slavnostního večera k 20. výročí otevření. To skutečně všechny tak nadzvedla (když jsem si ty diskuse znovu procházel a snažil se najít, co bylo tím spouštějícím impulsem) moje věta, že režijní styl Hany Burešové zastaral?
A mrzí mě, že ty největší/absolutní zážitky mi letos opět pouze přineslo zhlédnutí zahraničních inscenací (Hamleta a Effi Briest na Pražském divadelním festivalu německého jazyka). Zdá se mi to nebo to tak skutečně je, že se v posledních letech v českém divadle nerodí nějaké "nezpochybnitelné" inscenace?
"Hejty" se ale nesluší končit, že. Tedy: jsem jako kritik a historik hodně rád, že se pořád drží tolik divadelních časopisů - SAD, Divadelky (byť tedy ta jejich "skládka" jménem iDN, s níž se ani po dvou letech od mé glosy nic smysluplného neděje...), Divadelní revue, oborové časopisy (škoda jen Amatérské scény - jejich internetová verze, ne nepodobná iDN, v uceleném mapování amaterského divadla oproti bývalé tištěné verzi značně zaostává). Žijeme, přese všechno, v dobré době. 

A to je asi tak všechno, co jsem Vám chtěl na konci roku říct. Tak ať se Vám v tom novém, nejen divadelně, daří.