Přiznám se, že jsem nečetl román Petry Hůlové, podle kterého režisérka a spoluautorka adaptace Kamila Polívková nastudovala inscenaci v HaDivadle (ve Studiu Hrdinů byla nyní uvedena v pražské premiéře). Ale obecně řečeno, Hůlovou mám rád, líbí se mi, jak umí vyprávět i to, jak dokáže zacházet s jazykem. Jenže v téhle inscenaci to bylo obé paradoxně spíš nevýhodou. Verbální zaumnosti, které při čtení působí zajímavě, totiž převedeny do divadelních replik vyznívají dost chtěně a křečovitě.
Polívková použila metodu, kterou u nás zpopularizovala inscenace hry Sibylle Berg A teď svět: monolog jedné ženy je rozepsán pro pětici hereček a jejich vyprávění doplňuje sled spíše asociativně související akcí, než že by se vyprávění přímo demonstrovalo nebo dokonce ilustrovalo. Opilecké blábolení kdysi úspěšné spisovatelky a nyní alkoholické trosky doplňují nejrůznější projekce (kamera visí shora na dlouhém posunovatelném závěsu), objeví se též efektní triky se svícením nebo se suchým ledem. Jenže málo platné: je to všechno až moc předvídatelné a po herecké i režijní stránce mechanické. Příznačné je, že když dojde na klíčovou scénu, ve které opilá žena přichází domů, svléká se a trápí děti, vyjde z toho desetiminutová nuda, která není ani zábavná ani drastická (což evidentně měla být obojí).
Dámy v průběhu představení postupně odcházejí z jeviště, takže závěrečnou pasáž, v níž je z hrdinky už jen bezvládná troska připoutaná k židli(?), odvypráví sólově ta nejmladší a nejpohlednější herečka, oblečená v elegantních třpytivě zlatých šatech. Zazpívá (velmi dobře) hit skupiny Queen se slovy Is this the real life? Is this just fantasy?, shora se snesou zlaté konfety... ironie je zřejmá, pozlátko se definitivně slouplo, všechno končí nejhůř, jak to jen šlo. Racionálně tomu všemu docela dobře rozumím, ale málo platné, navzdory tomu mě ten domněle drásavý příběh vlastně úplně minul.
Polívková použila metodu, kterou u nás zpopularizovala inscenace hry Sibylle Berg A teď svět: monolog jedné ženy je rozepsán pro pětici hereček a jejich vyprávění doplňuje sled spíše asociativně související akcí, než že by se vyprávění přímo demonstrovalo nebo dokonce ilustrovalo. Opilecké blábolení kdysi úspěšné spisovatelky a nyní alkoholické trosky doplňují nejrůznější projekce (kamera visí shora na dlouhém posunovatelném závěsu), objeví se též efektní triky se svícením nebo se suchým ledem. Jenže málo platné: je to všechno až moc předvídatelné a po herecké i režijní stránce mechanické. Příznačné je, že když dojde na klíčovou scénu, ve které opilá žena přichází domů, svléká se a trápí děti, vyjde z toho desetiminutová nuda, která není ani zábavná ani drastická (což evidentně měla být obojí).
Dámy v průběhu představení postupně odcházejí z jeviště, takže závěrečnou pasáž, v níž je z hrdinky už jen bezvládná troska připoutaná k židli(?), odvypráví sólově ta nejmladší a nejpohlednější herečka, oblečená v elegantních třpytivě zlatých šatech. Zazpívá (velmi dobře) hit skupiny Queen se slovy Is this the real life? Is this just fantasy?, shora se snesou zlaté konfety... ironie je zřejmá, pozlátko se definitivně slouplo, všechno končí nejhůř, jak to jen šlo. Racionálně tomu všemu docela dobře rozumím, ale málo platné, navzdory tomu mě ten domněle drásavý příběh vlastně úplně minul.
Více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme