Švejda: Rain Dance (Handa Gote - Venuše ve Švehlovce)

Necelý měsíc po konci výstavy Krištofa Kintery Nervous Trees v Galerii Rudolfinum uvádějí Handa Gote research & development obnovenou premiéru (či druhou verzi) inscenace Rain Dance z roku 2009 - a jako bychom se ocitali na stejném místě. Kde však v Kinterově případě svět po katastrofě zůstal již bez lidí, pozorujeme u Handa Gote tentýž svět "pět minut" před tím - s jeho posledními obyvateli: trojicí flegmatických chlápků v tričkách heavymetalových kapel, kteří se jej - naposledy - snaží oživit.
 

  
Počítače nefungují, ocitáme se v "analogové" době se všemi jejími "relikviemi" - ampliony, zesilovači, topinkovači... až třeba docela obyčejnou školní tabulí, na kterou se píše křídou. Chlápci zkoušejí funkčnost věcí, ničí je, provádějí s nimi různé rituály (a dělají si selfie) - chovají se jako barbaři na "zbytcích civilizace". V závěru, jako poslední přeživší ("vítězové"), se (sebe)dekorují medailemi, pouštějí si z promítačky film se sebou samými, který začne hořet - až shoří. Konec.
Základní naladění a sdělení inscenace je dané hned na začátku. Diváci nemusejí tápat. Sledují sérii samostatných výstupů, jejichž účinnost je podmíněná silou jednotlivých nápadů. Přesvědčivější (naléhavější) pro mě byly ty, ze kterých tolik nevystupoval humor, nýbrž které navozovaly pocit onoho postapokalyptického stavu: již zmíněný pomalu hořící film se "sebesevystavujícími" nahými chlápky (za zvuku We Are the Champions) či (za zvuku známé čtvrté věty Mahlerovy Páté symfonie) muž se vznícenou hlavou, z níž nakonec zůstavá jen maska.
Představení není vyloženě strhující, jeho naléhavost divácký tep příliš nevychýlí, Kdo si ale chce prodloužit zážitek z Kinterovy výstavy, má dobrou příležitost.