Švejda: OK plus F (Divadlo Kámen)

Nová inscenace Petra Macháčka je spletena ze tří motivů. Prvý se zabývá dichotomií (divadelní) fikce a reality a utváří její úvahový rámec. Druhý se týká "tygřího fluida" (o jehož implementaci do provozu jakési firmy postavy vedou řeči), symbolu - když to tak nazveme - optimálního chodu věcí. A třetí je převzat z románu Mary Shelleyové Frankenstein a věnuje se stvoření umělého, zde však spíš dokonalého, člověka. Spletení je důmyslné (možná až překomplikovaně důmyslné), i tak je ale struktura  inscenace spíše fragmentární, její tvar se rozpadá  do jednotlivých výstupů (někdy by se dalo dokonce říct "čísel"). Na vině je nejspíš zmiňovaný úvahový rámec, který prostřednictvím zcizujících komentářů herců pravidelně zastavuje děj.

foto Kristýna Suchá

Větší plynulosti představení také brání nejednotnost a nevyrovnanost hereckých výkonů. V inscenaci vystupuje více herců, kteří dosud v Divadle Kámen nehráli a ne všichni, zdá se, dokáží plně vyhovět režisérovým požadavkům. Nejlépe se z noviců daří Martinu Poláčkovi.
Inscenace také v jistém směru naráží na limity Macháčkova vedení herců. To je vždy precizně stylizované - i kdyby třeba mělo jít o stylizaci autenticity; zde - ve zcizujících vstupech herců - jde však zdá se mi o snahu po dosažení autenticity pravé, "nehrané". V podání herců však působí příliš naučeně.

V OK plus F se vynořuje (a občas zase zanořuje) více témat, to hlavní myslím zní: je pošetilé usilovat o dosažení dokonalosti a optimality; a ještě pošetilejší (ba zhůvěřilé) je snažit se toho dosáhnout násilím. Takový stav si prostě nelze vynutit. Lepší je nechat věci jen tak plynout - a štěstí (tedy jistá forma dokonalosti či optimality) už se třeba, tak nějak samo, dostaví.
Nový kus Divadla Kámen dokonalý či optimální není. Jak lze ale z programu k inscenaci vyrozumět, jde zatím o jakási prolegomena k tématu, jež by divadlo rádo dále ohledávalo. Tak uvidíme.