Jmen evropského formátu se v současné české činohře bohužel moc neobjevuje, a tak je hostování Jana Klaty událostí vlastně už jen samo osobě. Nezůstává však pouze u slavného jména, polský režisér předvedl Pod Palmovkou přesně to, čeho se doma stále nedostává, vzdor všem německým a poslední dobou i polským inspiracím: schopnost interpretovat klasiku prostřednictvím výrazných, nepopisných obrazů. A také doplnit vypjatou výtvarnou i hudební stylizaci adekvátním herectvím.
Výsledkem je inscenace, jejíž poetika nemusí být každému po chuti (za sebe dodávám, že mně je). Bezpečně se však vyhýbá, až už v legrační či tragické poloze, oné – s odpuštěním – upatlanosti, která se zdá být v domácích shakespearovských či jiných klasických titulech téměř povinná. Klata drží dění na hranici surové hry o moci a záměrně trapné grotesky, přičemž vše nezadržitelně vede k paradoxnímu finále. Sňatek, který vídeňský kníže nabídne ctnostné Isabele, v sobě totiž nemá ani stopu happyendu - je to odpudivě sebevědomý a ponižující erotický nájezd, proti kterému není obrany.
Příznačný je způsob, jakým režie poslední obraz vystaví. Po závěrečném soudu, ve kterém kníže jako deus ex machina „napraví“ všechny myslitelné chyby a direktivně sezdá všechny možné i nemožné páry, zůstane na scéně sám s Isabelou. Zatváří se vlídně, jen tak mimochodem prohodí, že teď má něco i pro ní, a začne se před hrůzu (či odporem) zkoprnělou dívkou svlékat. Obnaží odulé břicho, svůdně si lehne na zem a lascivně hladí velký umělý penis, trčící z podlahy. Isabela jen stojí na kraji jeviště a stále vyděšeněji zírá. Hraje k tomu nelibozvučná hudba a celé to trvá téměř nesnesitelně dlouho. Tento trik (nepřirozeně dlouho držený scénický obraz, doplněný hudbou) se v nejrůznějších variacích opakuje mnohokrát - a kupodivu se to neomrzí až do samotného finále.
Shrnuto jedinou větou: je více než potěšitelné, že divadlo tohoto typu je nyní v Praze k vidění nejen jako festivalové představení.
Více informací zde
Recenze vyšla v Divadelních novin 4/2018 (k přečtení zde) a o inscenaci jsem mluvil v pořadu Reflexe: Divadlo! na ČRo Vltava 9. 2 (k poslechu zde)
Foto Martin Špelda
Výsledkem je inscenace, jejíž poetika nemusí být každému po chuti (za sebe dodávám, že mně je). Bezpečně se však vyhýbá, až už v legrační či tragické poloze, oné – s odpuštěním – upatlanosti, která se zdá být v domácích shakespearovských či jiných klasických titulech téměř povinná. Klata drží dění na hranici surové hry o moci a záměrně trapné grotesky, přičemž vše nezadržitelně vede k paradoxnímu finále. Sňatek, který vídeňský kníže nabídne ctnostné Isabele, v sobě totiž nemá ani stopu happyendu - je to odpudivě sebevědomý a ponižující erotický nájezd, proti kterému není obrany.
Příznačný je způsob, jakým režie poslední obraz vystaví. Po závěrečném soudu, ve kterém kníže jako deus ex machina „napraví“ všechny myslitelné chyby a direktivně sezdá všechny možné i nemožné páry, zůstane na scéně sám s Isabelou. Zatváří se vlídně, jen tak mimochodem prohodí, že teď má něco i pro ní, a začne se před hrůzu (či odporem) zkoprnělou dívkou svlékat. Obnaží odulé břicho, svůdně si lehne na zem a lascivně hladí velký umělý penis, trčící z podlahy. Isabela jen stojí na kraji jeviště a stále vyděšeněji zírá. Hraje k tomu nelibozvučná hudba a celé to trvá téměř nesnesitelně dlouho. Tento trik (nepřirozeně dlouho držený scénický obraz, doplněný hudbou) se v nejrůznějších variacích opakuje mnohokrát - a kupodivu se to neomrzí až do samotného finále.
Shrnuto jedinou větou: je více než potěšitelné, že divadlo tohoto typu je nyní v Praze k vidění nejen jako festivalové představení.
Více informací zde
Recenze vyšla v Divadelních novin 4/2018 (k přečtení zde) a o inscenaci jsem mluvil v pořadu Reflexe: Divadlo! na ČRo Vltava 9. 2 (k poslechu zde)
Foto Martin Špelda
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme