Švejda: Ifigenie v Aulidě (Divadlo na Vinohradech)

Určujícím stylotvorným prvkem Čičvákovy inscenace je vznešenost, dekorum. Těžko říct, jde-li o záměr, zdali režisér procítěné, koturnové hraní úmyslně tematizuje - efekt je nicméně dvojí.

foto Viktor Kronbauer

Na jedné straně tak Čičvák jaksi úslužně naplňuje to, co se od něj - předpokládám - na Vinohradech očekává: vytvořit měšťansky ušlechtilé, "vysoké" umění, které žije jaksi samo pro sebe a s naší současností má jen málo společného. Forma tu válcuje obsah - a někdy to působí až nechtěně parodicky. Třeba když se režisér do takové podoby snaží vměstnat Kateřinu Brožovou, hrající Klytaiméstru. Ta se drží "formy" zuby nehty, ovšem dokonale vyprázdněně; vypadá to pak, jako by spíš hrála nějakou muzikálovou roli a ne postavu v řecké tragédii.
Na straně druhé se ovšem Čičvákovi takto v některých pasážích daří vytvořit silné, jakoby navenek potlačované dramatické napětí, atmosféru neúprosně doléhajícího osudu, tragické věštby. Především ale: daří se mu zřetelně artikulovat téma hry - otázku smyslu oběti jedince ve prospěch společnosti. Inscenace ukazuje, jak dvousečné jsou důsledky takové oběti. Jak na jedné straně taková oběť společnosti může pomoct (řecké vojsko se konečně může vydat na výpravu do Troje) a na druhé straně může znamenat tragédii pro jednotlivce (Klytaiméstřino bezmála pomatení se ze ztráty obětující se Ifigenie).
Recenze vyšla v Divadelních novinách 5/2018 (k přečtení zde)