Švejda: Zlý jelen (Depresivní děti touží po penězích - Divadlo NoD)

Jakub Čermák ve Zlém jelenovi, udělaném podle V. K. Klicpery, navazuje na svou variaci Stroupežnického Našich furiantů z roku 2017 (psali jsme o nich tady a tady). Na autorův text, zde jako výchozí materiál sloužící mnohem pevněji než ve ´Furiantech´, navěšuje aktuální témata, řečově jej transponuje do současné mluvy (nejednou též intelektuálně progresivistické), směřuje tak, jako ve ´Furiantech´, k ostrému grotesknímu výsměchu domácím poměrům, k předvedení zdejší krajiny jako buranského obludária.

Třemi základními okruhy, kolem kterých se točí, je ekologická, genderová a xenofobní tematika, podstatným prospěšným scénickým faktorem je (oproti ´Furiantům´) skutečnost, že se toto dění odehrává v jakémsi (jak to i sami tvůrci označují) lynchovsky mysteriózním prostoru, jehož "vyzařovacím epicentrem" je figura samotného jelena (představovaného hercem s parametry break dancového tanečníka). Takto pojaté prostředí se pak ještě o to víc stává neuchopitelným, nevyzpytatelným - nikdo si tu fakt nemůže být ničím jistý.
Potíž - nemalou - vidím ve dvou věcech. V Čermákově přílišném respektování Klicperova textu, který by si zasloužil převést do mnohem útlejšího a obsahově scelenějšího tvaru - více jak dvouhodinová stopáž je fakt zbytečná. A jednak v jeho snaze předvést žánrově Zlého jelena jako lidovou řachandu (v podání vesnických ochotníků) se spoustou i těch nejjednodušších a nejlacinějších fórů. Je asi jasné, jak to Čermák myslí: má jít o humor "na druhou", o výsměch oné buranské zábavnosti. Jenže tady je to uděláno poměrem "jedna ku jedné"; a divákovi nezbývá než se - ať už to bylo zamýšleno tak či tak - brodit množstvím opravdu úmorného humoru. Inscenaci to zásadně poznamenává co do čistoty tvaru a slohu; potřebovala by velmi velmi "pročistit".
Premiéra 13. 7. 2021.
Více informací o inscenaci zde.