Dala-li se jako klíčová zvolit pro úspěšnou inscenaci Akolektivu Helmut S čaganem lamag nohy slova poučenost a nenucenost (prostřednictvím které se na podloží dokumentárního divadla vrstvily další významy), pro novou inscenaci Lidé v situaci by se jako příhodná hodila slova: poučenost, vymyšlenost a chtěnost.
Soubor vychází z Dostojevského Bratrů Karamazových, bere si za základ otázku "co se starým (odporným) Karamazovem?", kterou řeší jeho tři synové (za asistence levobočka Smerďakova) nejprve prostřednictvím bizarní, realitou inspirované agentury Alibi na míru, aby nakonec dospěli k tomu, že to zvládnou svépomocí...
Inscenace sestává ze série scén, u nichž je patrné, že jsou promyšlené, že Helmuti vědí, co jimi chtějí říct. Nechybí četné aluze (císařovský název kusu; Venuše ve Švehlovce, resp. Helmuti vs. Divadlo na Vinohradech; Ivan Trojan jako starý Karamazov z dejvické inscenace), také inspirace jsou zřejmě (když Eliška Raiterová předvede-zapěje jako přestávkové číslo Everybody Hurts od R.E.M., nelze si nevzpomenout na už poněkud provařený postup, přišedší z německého divadla). Jenže co naplat, když to celé, snad až na výborně provedenou závěrečnou vraždu, nežije, nepulsuje. Když to působí chladně, vyspekulovaně, jen jako řada izolovaných, nescelených výstupů (také příliš velký, akusticky problematický prostor produkci nesvědčí).
Jde o problém, který u tohoto typu, jak to říct, intelektuálně orientovaných souborů není nový (vzpomínám si z poslední doby na obdobný případ, Relikty Hmyzu): inscenace má "hlavu", ale chybí jí "srdce". Jak vrátit do hry důležitou živelnost a spontaneitu, babo raď.
foto Klára Žantová
Inscenace sestává ze série scén, u nichž je patrné, že jsou promyšlené, že Helmuti vědí, co jimi chtějí říct. Nechybí četné aluze (císařovský název kusu; Venuše ve Švehlovce, resp. Helmuti vs. Divadlo na Vinohradech; Ivan Trojan jako starý Karamazov z dejvické inscenace), také inspirace jsou zřejmě (když Eliška Raiterová předvede-zapěje jako přestávkové číslo Everybody Hurts od R.E.M., nelze si nevzpomenout na už poněkud provařený postup, přišedší z německého divadla). Jenže co naplat, když to celé, snad až na výborně provedenou závěrečnou vraždu, nežije, nepulsuje. Když to působí chladně, vyspekulovaně, jen jako řada izolovaných, nescelených výstupů (také příliš velký, akusticky problematický prostor produkci nesvědčí).
Jde o problém, který u tohoto typu, jak to říct, intelektuálně orientovaných souborů není nový (vzpomínám si z poslední doby na obdobný případ, Relikty Hmyzu): inscenace má "hlavu", ale chybí jí "srdce". Jak vrátit do hry důležitou živelnost a spontaneitu, babo raď.
foto Klára Žantová
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme