Inscenaci Na konci století ryb A studia Rubín potkal ten nešťastný osud, že byla premiérovaná krátce před druhým lockdownem (30. září 2020), a tak prakticky prošuměla a její reprízy, nečetné, se objevily až s letošní sezonou. Viděl jsem ji teprve nyní, Vladimír Mikulka naštěstí stihl její premiéru, a tak k jeho velice pochvalným slovům, s nimiž plně souzním, stačí dodat jen něco.
Autorka scénáře Dagmar Fričová hodně vychází z Rozhovorů s přáteli Sally Ronneyové, z dějové linky a rozestavení hlavních figur (Frances, Bobbi, Melissa, Nick), dramatizací románu bych to ale nenazval, výhybku jednak přehodí tím, že vztah Frances (zde Leny) a Nicka (zde Martina) před Melissou (zde Alex) vbrzku prozradí, a jednak a především, že román v prostředí francouzského venkova, kam Frances a Bobbi přijíždějí za Nickem a Melissou, vyvede jinak: čtveřice, která o sobě již "všechno ví", se tu schází ve výtečně postavené scéně hry na "flašku" a dospívá k obraznému i doslovnému sebeobnažení - ne vlastně nepodobnému závěrečné části Vassy Železnovové v Národním divadle, shazujícímu všechny "krycí manévry", kterých se postavy celou dobu dopouštějí.
Právě tato scéna mě popostrkuje k tomu, co chci hlavně napsat. Co už mi tanulo na mysli po zhlédnutí Vassy Železnovové, ale co se mi teprve po Na konci století ryb zdá ještě markantnější: pokud hledáme současné těžiště (pražského) divadla, to, co nějakým způsobem pregnantně postihuje pocity generace, která - populárními slovy řečeno - dnes přenastavuje paradigmata, nachází se myslím na ose A studio Rubín - Národní divadlo, přesněji dvojice Dagmar Fričová (umělecké šéfky A studia Rubín) - Jan Frič (kmenového režiséra Národního divadla). "Jejich" inscenace, prosáklé ironií, (intelektuální) sebereflexí, četnými odkazy i romantikou jsou řekl bych neuhýbavým, sebezpytným ohledáváním vlastního postavení ve světě, tíživého pocitu "co dělat". V A studiu Rubín se to děje komornější, intimnější variantou, v Národním divadle "velkoformátovější".
Stručně řečeno: pokud bych měl dnes doporučit inscenace, které rozhodně za to stojí vidět, které drží "prst na tepu doby", vybral bych Na konci století ryb a Vassu Železnovovou.
Právě tato scéna mě popostrkuje k tomu, co chci hlavně napsat. Co už mi tanulo na mysli po zhlédnutí Vassy Železnovové, ale co se mi teprve po Na konci století ryb zdá ještě markantnější: pokud hledáme současné těžiště (pražského) divadla, to, co nějakým způsobem pregnantně postihuje pocity generace, která - populárními slovy řečeno - dnes přenastavuje paradigmata, nachází se myslím na ose A studio Rubín - Národní divadlo, přesněji dvojice Dagmar Fričová (umělecké šéfky A studia Rubín) - Jan Frič (kmenového režiséra Národního divadla). "Jejich" inscenace, prosáklé ironií, (intelektuální) sebereflexí, četnými odkazy i romantikou jsou řekl bych neuhýbavým, sebezpytným ohledáváním vlastního postavení ve světě, tíživého pocitu "co dělat". V A studiu Rubín se to děje komornější, intimnější variantou, v Národním divadle "velkoformátovější".
Stručně řečeno: pokud bych měl dnes doporučit inscenace, které rozhodně za to stojí vidět, které drží "prst na tepu doby", vybral bych Na konci století ryb a Vassu Železnovovou.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme