Zhruba prvních třicet minut hraje Michal Hába se svými Lachende Bestien (Simona Hába Zmrzlá, Jindřich Čížek, Šimon Spišák a on) Kleistova Michaela Kohlhaase. Střídmě, antiiluzivně, bez odboček a kudrlinek - jako anatomii nespravedlnosti. Lze si představit, že v podobném duchu by inscenace mohla dospět až do konce a nebylo/nemuselo by to být málo.
Jenže po této půlhodince Hába ostře a přiznaně přehodí výhybku a prostřednictvím arsenálu prostředků, které jsou pro jeho dnešní režírování charakteristické (a jež je tu snad už zbytečné vyjmenovávat), hraje na podkladě Kleistovy novely o tom, co trápí zejména jeho: v prvé řadě tedy dilema intelektuála, jak něco dělat se světem, kdy je s ním (dle něj) nezbytné (pokud jde např. o otázku klimatické krize) něco dělat, a přitom nevolit nelegitimní (násilné) prostředky.
Do podobného klinče, či (jak to sám Hába nazývá) paralytického stavu, se dnes ovšem - obávám se - nedostává jen jeho autorský subjekt, ale i režijní metoda, kterou postupuje. Nejde jen o to, že permanentním ironizováním, "závorkováním" a obecně zezábavňováním sdělovaného podrývá a nivelizuje možnosti svého apelu, ale i o to, že režijní metoda, kterou vycizeloval k perfekci (a která v případě jeho osobní účasti, kdy za svou práci jako by více "ručí", působí ještě o něco přesvědčivěji), je příliš "úzká" a specifická na to, aby se dala používat do nekonečna - aby nezačala působit obehraně a vyprázdněně.
Na podobný problém, řekl bych, dojel Vladimír Morávek. Hábovi je teprve pětatřicet. Myslím nejvyšší čas s tím něco dělat.
Foto Michal Hančovský.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme